Velká Strouha v Totes Gebirge – podzim 2010

Jedno vám mohu doporučit. Když v Rakousku neumíte německy, domluvíte se anglicky. Pokud nechcete trpět hrůzou, neptejte se ve stresu z nejexponovanějšího (jen milosrdný cizí výraz pro největší díru pod vámi) místa: „Hele, uf, hek, uf, co to vlastně znamená Totes Gebirge?“

Mrtvé hory …

Je tam nádherně, ano. Pokud neleje jak z konve, takže se z auta převlékáte jak skrčenci pod mostem a pak za nepřetržitého deště nebo mžení stoupáte 800 výškových metrů na chatu, kde se po třech hodinách pochodu do kopce skácíte a přísaháte si, že fakt už začnete cvičit.

A druhý den ráno na vás čeká zpráva, že od 1 500 metrů sněží. Super. Jde se testovat síly na Spitzmauer, aby se ukázalo, jestli máme na Grosser Priel – 2 515 m n. m. Každopádně, Spitzmauer má 2 446 m n. m., takže sníh tam bude.

Ale postupně i na přeskáčku, jak kusé vzpomínky naskakují: snídaně je i v Rakousku švédská a dobrá za 7,50, pochopitelně euro. Horká voda litr za 2,50, což už tak nepotěší. (Večeře pak byla za 8 a výborná.)

Po snídani se vyráží. Ferraty – jsou vlastně cesty na kopce, skály, hory, kde teoreticky nemůžete spadnout, protože pokud máte rozum, máte přilbu a úvazky a do zblbnutí se cvakáte na fixní železná lana, která zabezpečují nebezpečná místa. Kdybyste rozum neměli, výstražné tabulky vám to řeknou jasně: Achtung! Klettersteige! Sehr schwer! I člověku, který německy neřekne ani štrůdl, je v tu chvíli jasné, že to neznamená „pěkná vyhlídka“.

Buď tedy šplháte po laně jak opice, nebo stoupáte po kramlích, které jsou ovšem řidčeji, než byste si přáli, nebo dokonce stoupáte žebřících. Pohodička? Mohu vás ujistit, že pokud je žebřík převislý, moc pohoda to není.

Nástup k ferratě, což je pochod s plně naloženým báglem k začátku cesty, by normálnímu člověku stačil i bez báglu a šel by domů. Mží, výš už jen sněží a za chvíli nevíte, jestli víc klouže mokrý nebo namrzlý vápenec. Po třetím pádu do šutrů je vám to jedno.

A – ferrata začíná! Takže rozmotat spleť karabin, úvazků a smyček a – sakra, kruci, hergot: namrzlá je skála, takže logicky i železné lano. Bez rukavic by to bylo maso. Výhoda je, že zpátky už to nejde, takže buď spadnout – a pády na ferratách mají většinou nepříjemnou délku, nebo pořád nahoru. Psychice moc nepomáhá vědomí, že to pak zase budete muset dupat dolů.

Ale nebudeme to dramatizovat, ostatně, zážitky zde popisuje turista literát a ne horský vlk, takže případné shovívavé úsměvy si vy vysportovanější borci nechte pro sebe. Přesto ale dodávám, pozor, nestačí být jen svalouš. Nahoru vás nakonec nejvíc táhne psychika. Buď to prostě dáte, nebo ne.

A po devíti hodinách nesmyslného drápání nahoru a potácivého sestupu, který se zájmem sledují přidrzlí alpští kamzíci, se svalíte na postel a nechce se vám nic.

Možná pivo a steak. A usušit propocené na zítra. Sprcha je za euro na dvě minuty.

Ráno. Venku zima, ale nebe je jasnější. Doma prý už třetí den leje.

Vyráží se z chaty v 1 420 m n. m. na Grosser Priel – 2 515 m n. m. Tisíc sto metrů nahoru. Fuj.

Nenapadá mne tady moc, co psát. Budu cvičit, sliboval jsem. Bylo mi strašný vedro i v zimě, co byla kolem. Chvílemi jsem se příšerně bál, obzvlášť ve chvíli, kdy jsem se podíval pod sebe, zamotala se mi hlava a došlo mi, že mám závrať. Zbytek cesty jsem se prostě dolů nedíval.

Ale nahoře … to se musí zažít. Mám to.

A večer pivo a steak. A ráno domů. Prší. Nevadí. Ostatně, co byste čekali v Rakousku na podzim.

Připitoměle veselé léto je pryč (možná to jen dělají ty reklamy), deprese on the road – tak odpočívejte, a ať už budete vyšívat nebo někam lézt, myslete jen na to, co právě děláte. Pro ženy, údajně trpící multitaskingem, dovolíme si implementovat lehce negenderovou poznámku: Opravdu, dát si úplně „voraz“ je potřeba, jinak brzy budete „mehr tot als lebendig“.