Mám ráda mystifikační zápolení na poli kultury.

Není lepšího prostředku, jak nabudit citlivost, která toho chce být hodna, než pokusit se o svérázné značení, o posvěcení organického bujení zrcadlového efektu. Je toto Joan Miró nebo Hans Mirror… anebo ten třetí? Platforma je nastolena, přispějme tedy k jejímu udržení!
Jen pro zajímavost: divoká dětská linka, která dobře organizuje prostor, výsledný tvar, zdá se, nepočítá s efektem náhody, agresivní barevnost (mám se pokusit o laické psychologizování?, raději ne): malovalo jednou dítě, maloval i dospělý, malovali pěkně spolu a toužili po souzení… Joan Miró jim byl vzorem, organicky střízlivý, posunuli jeho kresbu do polohy jiskřivý – prosvětlená (oi oi, záleží na poloze monitoru – zjevuje se potom více) ulita, do níž je zapošit tesklivý vzdech ega. Zdá se – kdyby byl autorem Miró, byl by se musel zbláznit na tak malé ploše – ovšem výpůjčky tu jsou (centrální oblast: stylizovaná pavučinka). Napružený mořský vlk, značně opelichaný, vzdoruje celému světu přes modrý baldachýn klidných, radikálně povědomých vln, které se v médiu počítače zjevují spíše sporadicky, v závislosti na manipulativních schopnostech pozorovatele, a uvádějí na scénu klasický koncept heroické časovosti, zde ovšem posunuté do roviny parodické perzifláže, v jejímž rámci je původní záměr reflektovaně uvolněn z kloubů. Má snad vlk střeva naplněná jen pouhým očekáváním? Hlava zakončená lopatkou bagru, zasazená do monolitu, čerpá z frontálního postavení: konfrontuje jakýsi náznakovitý, rohlíkovitý koneček, může být vlastní nebo cizí. V sevření závitu číhá náznak postavy, abstraktní provedení pod rouškou tajemství, neb z postavy zasazené do nesouměrného kříže vychází černá spirála, z jejíhož konce na nás hledí čísi hlava připomínající keltskou podobiznu, a jsme u tématu autorství! Přiznám se velice obezřetně, že nevím, zda se na obrázku záhadně nezjevily dvě žluté črty, před tím jsem si jich nevšimla – velice chytře nastavené téma průsvitnosti. Kloakální tvar útvarů dole, vedoucích k energicky dráždivému plamenometu – startovnímu poli rohlíkovitému hřibu – zábavným způsobem definuje motiv městnání, je to zkratka pro cokoli velkohubého, rozverná šifra autorského zakuklování. Rohlíkovitý útvar stojí pevně – samorost – zaroveň ale lstivě vzdoruje rezervovanému gestu svého spoluhráče. Kanonizovaný kanón v úplně jiném světle, položen na fiktivní lopatky neví o tom.
Hádám, že to nebyl ani Miró, ani Mirror (zrcadlení), leč mohl to být ten třetí (jak se jen jmenoval?). Byl to ten třetí, který byl na výběr! Jestliže nebyl, také možno, sláva uměleckému posouvání.

Vložil šárka bacon slanina
Šárka Slaninová (bacon)
Ne, 2008-06-08 09:21