„Víš mladej, já to nerad vodmačkávám“, povídal ten bodrý pán s knírem. Je to už pár let, ale dneska se mi to připomnělo – zase jsme potkali myslivce. Tenkrát, já byl mladší a pes sakra silnej, tak bych se možná nedivil, bál se, že pes napadne nějakou zvěř, co se chlapcům tak pravidelně díky vykrmování přemnožuje, kdyby ale z toho kníratého blba tak nečišelo, že kulovnice plandající mu na zelené vestě, jen Freudovsky kompenzuje pindíka, ze kterého by naopak rád vymáčkl víc, ale nad jedenáct centimetrů se prostě nedostane.
Tak si pořídil flintu a je chlapák. Možná bych to měl přeložit, mě taky chvíli trvalo, co myslí, asi to měl z nějakého filmu s Brucem Willisem – „nerad to odmačkávám“ znamená nerad střílím psy, ale prostě musím. Tak jsem si víceméně mlčky vzal psa na vodítko, jak jsem se sehnul, na zádech mě zatlačila osmatřicítka, co jsem tehdy ještě nosíval, ale nutkání sdělit mu, že taky nerad střílím nablblý myslivce, jsem nakonec překonal.
Uplynulo pár let, pes už neběhá, jen pomalu chodí a vracím se z hodinové procházky, která byla asi moc, i když už není vedro a od silnice na mě cosi huláká nějakej týpek v teplákách a svetru. Kulový slyším tak jdu dál a pak: Vemte si toho psa na vodítko! OK, aspoň mi vyká. Vezmu tedy Mary na vodítko, vleče se jak stará bába na pláži a když dojdeme k chlápkovi, co na nás čeká, aby mohl pokračovat, kousek dál vidím paní ve svetru a malé srnče. Aha. „Jste členem mysliveckého svazu?“, povídá chlápek. Trochu mě zaskočí, kdyby se ptal, jestli jsem ze Star Treku, chápal bych to, ale copak vypadám na nějaký pako s brokovnicí? Ne, řeknu mu a už tuším – bude výchovný cyklus. Zkrátím to, psi roztrhali srnku a pán bude vypiplávat srnče. To je drsný, uznávám. Srnče je malé a milé. Ovšem, pán generalizuje a ze mě je vládce všech psích killerů. Marně namítám, že psovi je třináct a sotva se vleče. „Dneska nemám flintu“, povídá ten hodný pán, „ale příště … a můžete se pak odvolávat, kam chcete“ a významně se odmlčí. Nemám chuť se dohadovat, tak ho tak nechávám jít. Proboha – příště mi zastřelíš psa, který jde tři metry za mnou, nebo co? Myslím na to už jen chvíli a pak zase na věci podstatné, například že mraky letí nad cestou a marně vzpomínám, jak o tom byla ta báseň, myslím na silný pocit, který se mi cestou pořád vrací, že je potřeba začít znova a že Cesta je to jediné, co má smysl.
Až když doma vystupuju z auta, napadá mě, že až ho příště potkám, prostě musím být rychlejší. Myslivci by se taky neměli jen tak volně pohybovat po krajině.

Edit: doplňuji popis jedné malé myslivecké pařby zpoza pažby, jako RE pana doktora na moji výzvu „Už začalo chcát, tak se musíme ožrat v obýváku.“:
Hm, komunalni alkoholismus, to by taky slo. V sobotu 3. zari jsem trochu poparil u kolegu-myslivcu v lovecke chatce. Kdyz jsme se v pul paty rano plouzili s jednim kumpanem z lesa k chalupam a na cestu si svitili mobilama, byli jsme jako R2-D2 s C-3PO po opakovanym zasahu proudem.
Kolem poledne brufen, klid a postupny navrat do normalu. Takze jo, beru!