Prší tam tak, že bys měla mokrý kalhotky. Mokrý kalhotky mám s tebou vždycky, řekla Gréta a poposedla si na židličce. Kolik tady stojí kafe? Nevím, jediný, co tady stojí jsem já… seš trapnej, poznamenala Gréta a zaostřila na ceduli nad pultem za prosklenými výlohami s raw bio vegan ezo zákusky. Kam jsme to vlezli, do píči, všechno je tu drahý jak… to je jedno. Dáš si něco? Co je? Ses urazil, že jsi trapnej? No ty vole, děláš si prču, že jo. Každej je někdy trapnej. Teda kromě mě. A kdybys byl doopravdy trapnej, tak bych s tebou neprc… co je, ty vole nedávej mi ruku na pusu, když ses před chvílí byl vychcat… Takže ti nemám dávat ruku na pusu, protože jsem držel svý péro a přitom ráno si ho v tý puse… Ale ne ty pako, ale protože si asi sáhl na kliku, že jo a tu kliku leštěj od dopoledne všichni ti „jeden avokádový, ale prosím neokoralý chlebíček“ týpci a to fakt nechci. Co je? Sorry? Nebo jen děláš kino. Ty voleee, usmála se Gréta a naklonila se blíž: Jasně, a ty to dobře víš, chytrej vtipnej a tak, ale to už jsem ti i napsala, tak tomu už snad věříš a tak teď běž a kup mi kafe, jakýkoliv a k tomu dort, nějakej tmavej, ať mi kontrastuje s pletí.

Pak jsme měli hlad, a v centru v uličkách jen samý mini předražený večerky a mini krámky s totálními shity pro pitomý turisty, ale Gréta je z Prahy odmalička, ne nějaká namyšlená náplava z Kralup, takže zná zapadlý hospody, jak z 80. let. Konírna, no ty vole, pivo za dvacku a karbanátek s chlebem za třicet, akorát ty karboše vypadaly dost unaveně, tak na ně koukám a říkám, hele co je za den a pak se otočím od karbanátků na Grétu a mluvím jako že za ně, dobrý den, já jsem čtvrtek, jsem trochu ovadlý, ale ještě posloužím, a druhý s lehkou mastnou úklonou dobrý den, já jsem pátek, dnes je sice neděle, ale poctivá strouhanka udrží vůni… a Gréta se začala tak smát té pitomé scénce, že obsluha, paní tak kolem čtyřiceti až šedesáti, protože pod mejkapem bylo poznat jen, kde má oči a pusu, zvedla ruku, že jako pohrozí, ale pak si asi řekla, že to nemá cenu a jen zakroutila krkem, jako když babka na dvorku připravuje slepičí vývar. Karbanátky byly strašný, ale pivo dobrý a všechno to dohromady zahnalo hlad. Chuť ne, chuť ne. Vypili jsme sotva půl lahve Primitiva a vylezli do patra na postel a Gréta mlátila pěstí do zdi a křičela jak kdyby měla špatný sny. Ale neměla špatný sny, ani dny, měla skvělou noc a já taky a dole řinčely tramvaje a rachtaly gumy taxíků na dlažbě a karma topila tak, že jsem musel otevřít okno a tak Grétu slyšeli až dole na chodníku. Ráno jsem sjel třináctkou na Ípák, pak na nádraží a pryč. A pak jsem se jednou už nikdy nevrátil a Gréta asi buší do zdi někde jinde, a mně buší srdce, když si na ni vzpomenu a říkám si, jen ještě jednou, jen ještě jednou projít noční Prahu a dívat se nahoru na letním deštěm ztemnělé domy a poslouchat cizí příběhy.