Prší. A už nikdy nepřestane.
V dusném odpoledni spát, v lijáku psát.
Okenní skla stékají, Tvůj pláč za moji bolest.
Nebreč.
Dole ve sklepě stoupá voda, na hladině pár hraček, co jsme schovali dětem. A fotky – úsměvy, moře a lehkost. Ty těžké věci zůstávají dole u dna. Musel bych se pro ně potopit. Už nemám dech. Promiň.
Všechno zešedlo, ale v teplých tónech letní bouře. Poslední červnový den roku 2023, na patře chuť silné hořké kávy, v pátém patře v bytě číslo devět. Nic už nepočítám ani nevážím, s ničím nepočítám, ničeho si nevážím. Skoro dva metry a váha stejná jako rok narození. To už se nezmění. Ani ta bolest. Posmutnělý úsměv nad dětskými radostmi. Život za život dětí. Tak rychle jste vyrostli!
Prší. A už nikdy nepřestane.
Jdu ven, na kůži promočený během chvíle, velké kapky chutnají sladce jako krev. Zahřmí a blýskne se v jednu chvíli, ohlušující rána a oslňující světlo. Prořízne se až na kost.
Už nejezdi. Už tady nejsem.
Protože prší. Prší. A už nikdy nepřestane.