Tohle jídlo je jak socialistickej obývák, ironicky hlesla holka a vytáhla vidličku z univerzální hnědé omáčky, která se z trojzubce táhla jak rozšlápnutý tupě hnědý slimák na asfaltu lesknoucím se letním deštěm. A to jsem si ještě myslela, že hliníkový příbory už jsou dávno zakázaný, když je z toho dementní půlka Severní Ameriky, poznamenala a jazykem opatrně ohmatávala špičku. Půlka? podivil se chlápek, mírně nesoustředěný sledováním, jak holka líže vidličku, půlka? Nejmíň tři čtvrtě a samozřejmě se to netýká jen Ameriky, že jo. I kdyby všichni jedli nerezem a z nerezu nebo porcelánu – kurva, jak já nesnáším to laciný skleněný nádobí z mléčnýho skla, co vypadá, jak kryty světel v na školní chodbě – takže i kdyby všichni jedli nerezem, prostě to nebude fungovat. Proč by ne, podivila se holka, hliník jim nepoleze na mozek a… aha, ty myslíš, že jako nejdřív obecně musí mozek používat na víc než koordinaci končetin, co? Jo, to taky, ale taky malinko záleží na tom, co jíš, že jo. No jo, jasný, jsem pitomá… nejsi pitomá, skočil holce chlápek do řeči, vždyť jsi mě to naučila, blbá je většina lidí, co si kupuje jídlo narvaný sračkama a pak se diví, že vypadají a mluví jak pytel hoven. Nebuď takhle primitivně sprostej, poznamenala holka a trochu se odtáhla. Definitivně vzdala pokusy najít ve slizké omáčce nějakou chuť a pokračovala: Buď sprostej v posteli, anebo když kleješ, když se něco podělá, ale tenhle jednoduchej způsob sprostoty nech knedlíkům.
A jak řekla knedlíkům, znova se zadívala na talíř a kolem sebe. Ty vole školní jídelna, založím kapelu a ta se bude jmenovat Školní jídelna. Všiml sis, že nejvíc ječej vychovatelky nebo učitelky s největšíma kozama? Ne fakt, koukni. Támhleta vobluda má doma manžela přivázanýho ke kredenci na řetízku od špuntu z vany, se vsadím. Ani nechci pomyslet, co pak dělají s tím špuntem. Ježiškurva, lehce podrážděně zareagoval chlápek, myslel jsem, že sním aspoň maso, ale teď mě přešla chuť na cokoliv. Jasně, jasně, dej si maso, to je v pohodě. Tu krávu zabili pěkně v klidu, celý život strávila ne loukách a pásla se, pak ji pomalu odvedli k řezníkovi a ten ji podrbal a píchnul… ne ty vole, ta kráva byla celej život zavřená mezi jinejma v betonovo plechovým kravíně, kvůli fotkám na dotace ji s ostatníma jednou za čas vyhnali ven, a jak to nafotili, fofrem zpátky. Nemluvě o tom, co se kravám a telátkům děje kvůli mlíku. A všechno to je jenom proto, že kdejakej pitomej bambula musí prostě mít denně kus masa, protože je přece chlap. A pak, proto, že mlíko je přece zdravé, dáme dětem jednou za čas k jídlu nějaký to Kinder Süsse Scheisse, protože v ní je i mléko, a to je přece zdravé a vědecky dokázané, kurva už. Fuj, jsem se rozčílila, vydechla holka a podívala se na chlápka: Sorry? Ne sorry, řekl chlápek, máš pravdu a já jsem taky dlouho dělal, jako že to není pravda, nebo že to neexistuje. Bejvalá kolegyně kupovala a vařila maso, ale jen takový to ve vaničce v igelitu, kus čerstvýho bio masa v papíru z vesnické zabijačky by nikdy do ruky ani pusy… nech toho… nevzala, protože to předtím bylo živý zvíře. Jo, kdežto tyhle vaničky, to jsou takový speciální tvorové, který už se tak narodí, pěkně čistý a zabalený, dokonce už na sobě mají cenovky… ta byla úplně blbá, ne? Nebyla, zamyšleně pokračoval chlápek, trochu taková maloměstská panička z ní asi vyroste, ale tohle byla nějaké divná forma vytěsnění nebo co.
A pak jen chvíli seděli, nevnímali hluk o překot mluvících a křičících dětí, který ještě víc zhoršoval řev vychovatelek, marně se pokoušejících ztišit ten mrňavý rozdivočelý dav, pozorovali špatně placené kuchařky, jak se stále pokoušejí usmívat a kydají porce na talíře, a občas sebou cukli, když někdo vyklopil tác a nádobí se s řinkotem sesypalo na světle žlutozelené linoleum.
Tohle jídlo je fakt jak hnědý socialistický obývák, zopakovala zamyšleně holka a pak se podívala znova: A koukám, že ti přetekl až do předsíně… a jo, sakra, lekl se chlápek a ubrouskem se pokoušel utřít kraj plastového tácu, který jemně čpěl desinfekcí, to asi jak jsem to nesl a koukal kolem… kdepak, řekla holka, tím to není, tahle omáčka se prostě nedá udržet na místě, ta se chce dostat všude a pak se naklonila, dala chlápkovi pusu a šeptla mu přitom do ucha: Máš to i na kalhotách, hele. Ach jo kurva, povzdechl si chlápek, ale byl až příliš velký gentleman na to, aby poprosil ji, a tak šel tak jak byl k výdejnímu pultu a povídá, jestli by mu nedali víc ubrousků, že se z toho jídla úplně udělal a má to všude na kalhotách. Jedna kuchařka se překvapeně zasmála (ta si umí užít, řekla pak holka, která to zpovzdálí sledovala), druhá nehnula ani brvou, jako by se nic nedělo (ta zobe Zolpidem, řekla holka) a třetí chlápkovi podala hrst ubrousků a řekla: Musíte to držet pevně! (Ta by ráda byla vedoucí, řekla holka.) Jo, to mi moje holka říká taky, konstatoval chlápek, utřel si do bělava zaschlou omáčku, (vypadalo to, jak kdyby po mě přelezl slimejš, řekl pak holce a ta lehce zamrkala), a pomalým krokem se vrátil ke stolu: Tak co, kam se půjdeme najíst? Noo, protáhla holka, hlad začnu mít později, ale mám teď fak velkou chuť. Co kdybychom šli k tobě? Jasně, řekl chlápek. Chuť mám pořád.
