Strejdo, víš, proč žížala nemá voči? zeptala se malá tlustá holka a dál se soustředěně šťourala v nose. Nesnáším, když mi holky říkají strejdo, pomyslel jsem si. Jednak kurva nejsem jejich strejda, a pak jsem taky slyšel až příliš historek o tom, jak strýček na rodinné oslavě přefiknul šestnáctiletou neteř, ale ono se to ututlalo, jinak je to přece moc slušný člověk. A ta holka ještě po třicítce v posteli některý hodně blízký věci klukovi prostě nedovolí, protože se pořád strašně stydí, pro to všechno, co jí ten tlustej upocenej blbec před lety při tom řekl.

Strejdo, tak víš, proč žížala nemá voči? zeptala se malá holka a ochutnávala holuba. Ty vole tahle bezprostřednost je horší než matky, co dítěti lžičkou škrabou banán a když to dítě oblemcá, oslintá a napůl vyplivne, chytnou to do lžičky a samy snědí.

Tak víš proč? Nevim kurva, chtělo se mi na tu malou dotěru zaječet, ale přece jen, jsem džentlmen, a tak jsem odpověděl: Nevím holčičko, proč? Protože by jim do nich pořád lezl písek, vypískla nadšeně holčička, až jí těsný legíny sjely pod pupek a začala trochu připomínat svoji matku.

Aha, řekl jsem zklamaně, protože jsem úplně zblble čekal nějaké poučení. Ale jaký chceš poučení na chodníku před večerkou na periferii od holky, která nejspíš ten chodník za pár let bude šlapat stejně jako její matka. Obrazně řečeno, samozřejmě, reálně si chlápky vodí nahoru do garsonky.

Kurva jedna, ječela jednou stará Gregorová, když jí ukradli ze sušáku prádlo a nebylo koho seřvat. Starej Gregor visel v přízemním okně, do tlustých pracek se mu zařezávaly špalety a pomrkával na mě, jestli si večer dáme za barákem špeka.

Vona je nasraná, říkal mi pak večer v pološeru u železnýho plotu za barákem, když jsme testovali novej vzorek, co starýmu Gregorovi nosej měšťáci ze zabavenýho matroše a on jim za to občas dá nějaký hlášky, vona je nasraná, protože jí cigoši – teda já řikám cigoši, i když sem taky cigán, ale tohle nejspíš byli ty degeši z Krupky – tak vona je nasraná, protože ukradli i moji starou milicionářskou uniformu. A jí se děsně líbilo, když jsem si ji večer u televize voblík jen tak přes trenky a tílko – a starej Gregor si spokojeně poplácal panděro, že to zaznělo jako když na státní svátek prší a špinavá mokrá vlajka mlátí do okna – vona je nasraná, protože ji ta uniforma normálně rajcovala. Já takhle jednou, před rokama, přišel ze srazu, co sme s chlapama měli u Gábiny na hřišti, byl sem utahanej a trochu vožralej, normálně by si mě nevšímala, nebo třískala nádobím, ale já přišel do obyváku v tý uniformě… no hele, ať mi upadnou pele, jestli kecám, ani do ložnice jsme nedošli. Tak teď to bez uniformy asi bude horší, no.

No… protáhl jsem a dal si pořádnýho práska – teda to je hodně dobrej matroš, komu to sebrali, položil jsem řečnickou, ale Gregor jen zakroutil hlavou, a tak jsem pokračoval – no, moje spolužačka z vejšky si vzala trolejbusáka, ale von měl deprese, a tak ho jednou našli viset na konečný noční linky na trolejích pod drátama, si to posichroval, se pověsil, ale přitom si kolem ruky omotanej drát hodil na vedení, tak to měl jak kšandy s páskem, dvojmo, úplně sichr. No, takže ta by doma mohla mít uniformu… Hele jo, řekl najednou hrozně rychle starej Gregor a pak se rozpačitě podrbal na hlavě, hele jo, ale nech to zatím plavat. Já si vlastně vod kosatky docela rád chvíli odpočinu. Od kosatky? vykulil jsem na něj oči. No, já jí tak tajně řikám, ona, když to na ní pomalu jde, u toho dělá zvuky jak velryba. Taková strašně velká stará velryba, dodal tiše a jak tráva začala mít tlumicí účinky, bylo vidět, jak na něj jde smutek. Hele lepší velryba než já nevim, třeba medúza, ne? řekl jsem rychle, abych mu přepnul myšlenky. Ne, medúza je pičovina, uznávám, vypadlo ze mě, když jsem zachytil jeho pohled. Chobotnice! Ježiškurva, chobotnice. Všechno by chápala! Chápeš? To, to by teprve bylo peklo! Pupkin potáhl, až tráva zapraskala, vyfoukl nosem šedý hustý oblak a povídá: Bejt moje stará chobotnice, asi bych z ní brzy uvařil eintopf.

Chvíli jsme stáli, kolem chodili sousedi, socky a vyhublá toulavá fena, vzduch voněl kouřem a periferií města, vzpomínal jsem na Bloody Mary, oblíbený drink koncem devadesátek na baru s jednou krásnou krátkovlasou dívkou s červenými vlasy a hladkou bílou pletí. Pak jsme tak pojmenovali fenu, která když umřela, brečel jsem, jak když umřel táta.

A v tu chvíli vzduch zavoněl jako od moře, jak přístav, chaluhy tlející na lodních lanech, rezavý železo a šmír, prach a sůl, a ve vzduchu pocit, jako když se zlomí zpěněný vrcholek vlny a nadechneš se moře.

Život je krásnej a stojí za to, povídá chlápek vedle mě a típne cígo: Tak jdeme.