Příště jedině u listnáče! a holka znova použila sprostá slova, které ji předtím chlápek slyšel použít jen posteli, ve větě a mělo to dost jiný význam a tón. Jsi hodně naštvaná, zeptal se opatrně? Naštvaná? Naštvaná?! Kdepak, jsem úplně… jsem úplně normálně nasraná, ale jak jsem sotva pár minut po tom, jsem hlavně emocionálně zmatená, což mě dere asi nejvíc. No ale už můžu artikulovat, jak sis všiml, udělala překvapivě vtípek. Ježiš to bylo tak boží! Ale, proč jsi mě kurva musel opřít o borovici? Zrovna o borovici, což je snad strom, ze kterýho ta z-a-t-r-a-c-e-n-á, a holka hláskovala každé písmeno, jako když večer seká zeleninu do polívky, aby do rána natáhla chuť, což je snad strom, ze kterýho smůla teče úplně nejvíc! Úplně nová mikina! Kurvafix!
Pryskyřice jde vyčistit, začal opatrně chlápek, ale vzápětí zalitoval, že raději nebyl zticha. Pryskyřice! vyjekla holka. Pryskyřice!!! Ona to není smůla, ona je to vlastně pryskyřice! A lepkavá čára přes celý záda, která vypadá, jak kdyby mě olíznul mravenečník, co předtím vylízal… co předtím sežral tři kila medu, kurva už.
Mravenečník nežere med, ale hmyz, hlavně termity a pochopitelně mravence, navázal chlápek, který si pravděpodobně vůbec neuvědomoval, na jak tenkém ledě stojí, na jak ostré hraně balancuje.
Ty vole! Ty vole ty seš někdy fakt úplně mimo. Nejsi trochu autista? zírala na něj holka, která v tu chvíli překvapením úplně vychladla, i když ještě pořád měla horkost a pořád jí v ruce plandala ta úplně nová mikina, uprostřed zad upatlaná od borovicové smůly, na kterou se pomalu začínal chytat prach, kousky trávy a drobné úlomky větviček. Asi trochu jo, připustil chlápek a zadíval se na ni. A taky tak trochu někdy mám bipolární poruchu. Ale hlavně, a to hodně a pořád, mám chuť… a s pohledem upřeným do hnědých očí holky, rozzářených jarním nebem, se k ní pomalu přibližoval. Nech mě! sykla varovně. Nech mě… protáhla po chvíli. A pak už jen párkrát sykla, a ještě stihla říct: do trávy, jo, do trávy, už ne u toho zatracenýho kurva stromu.