Dnes večer
Luna v oblouku
jak měkké stíny pod tvými ňadry
jak hebká kůže otlačená od kostic
(nevím, proč u kostic vždycky myslím na kosatky)
a nevím, proč ji nosíš
když ji vlastně neužiješ
asi jako já nosím nože a pistoli
Je devátého a zase jsem je začal brát
lepší než se zabít
je ten věčný boj nechcípnout zaživa
Miluju tě … Apríl!
A písnička z příšerných let mládí
zpomalená vzpomínkami a zničehonic
zásah potopená
brečet u toho a usmívat se v jednu chvíli
nebudu ti říkat: pojď ke mně
sama mne obejmeš a budeme tančit bez hnutí
a nespat až do rána
jo, Gréto, jsou to jen kecy
ale před tou dlouhou nocí se z toho asi
musíme vypovídat
Dnes večer
Měsíc v oblouku
jak jemná křivka tvých ňader
bledá a poloprůsvitná
a stejně nedosažitelná
—
edit:
Po pár dnech od 9. dubna jsem si při vyprávění jedné štíhlé vysoké slečně, proč mi píská v uchu, nejen když na tebe myslím, uvědomil, že ta kobyla, co mě nepřizabila jen díky tomu, že mě kopla přímo do skalní kosti, která je rozhodně tvrdší, než jsem někdy já, jmenovala … Gréta.
