V mokrých dlažebních kostkách
odráží se nebe
Stejným tónem černomodré
jak kdysi havrani
na červených polích po dešti
Teď zešedlé únavou
Popsané zmatenými kroky váhajících
A nějaké ty zašlapané zašlé verše
drmolené tak tiše
že je přeslechne…
Mokré dlažební kostky
Nikdy jsem ji nehodil
Vždycky jen pevně držel v ruce
I když se třásla
a chtěla vytrhnout
Stejně mne jednou opustíš…
Možná, ale nepustím tě nikdy
Až moc hluboko zaseklá
Usazená v přítmí u dna
Kde až příliš často
dívám se k hladině
