V šest ráno sraz v „ULICE PRÁCE“, jako každý rok na Prvního máje, po ránu je zima, svetry narvané pod pionýrský kroje, Bartoníčkový rostou prsa a Hájek má punčocháče a Adamec zlomil mávátko a bude mít poznámku, je mi strašná zima, už abychom šli, ale kolem jdou zamračený chlápci se samopalama, hele, tamhlety mají škorpijony, ty jo, na Den dětí jsme ale přece kousek od vojenčáku na louce u Ploučky stříleli slepejma z kulometu, Malinovský si k tomu blbě lehnul a málem mu to vyrazilo zuby, dostal od milicionáře facku a už znova střílet nesměl, ale stejně byli nejlepší Rusáci, uměli přejet přes řeku i když tam nebyl most a transportérem klidně přejeli malý stromy, a jak se nima šmelilo!, akorát se pořád ptali na sestru a já mám jen mladšího bráchu, pak se se mnou už tolik nebavili a za somračku chtěli moji dýku z Mikova, i když Cihelkovi ji vyměnili jen za cigára, ale Cihelka měl ségru.

A když jsme po třech hodinách čekání a řazení se, konečně šli, při zastavení průvodu za velkého projevu už mi bylo horko, tak jsem si na mostě nad Labem zpod pionýrský košile začal svlíkat svetr, šlo to blbě, ale košili jsem sundat nesměl – a zrovna když jsem do toho byl úplně zamotanej, začala hrát hymna. A při hymně pionýr musí zdravit, tak jsem pravou rukou salutoval a levá se mi kroutila v košilo-svetrovým klubku a bylo mi strašný horko a už i trochu špatně a to jsem se celu dobu strašně těšil na čtyřbarevný žužu a tureckej med, co prodávali ve stáncích na Leninově náměstí na druhý straně mostu.

Při ruský hymně už jsem to nevydržel a učitelka se dívala jinam, tak jsem se rychle svlíknul a zase oblíknul jen košili, šátek jsem neměl správně cípy do jedničky a zrzavá Brožová se mi smála, že jsem hubenej, ale to jsem pořád a už se mi holky nesmějou, když se svlíkám.

První máj byl svátek práce. Dneska je to lásky pravdy čas a nad Děčínem tiše prší z jasného nebe.

A sousedka zespoda se mnou taky chodila: 

Sraz na náměstí před okresním výborem.
Zima jak v psírně, nepomáhají ani dvoje silonky (náš trik na zimáku, jenže na moje hubený nohy nepomůže nic…)
Přes šatičky zatím nechám svetr, ale u tribuny sundat!
Kolem se motají pádla dětí z veslařskýho klubu, možná ještě horší náčiní do průvodu než naše brusle přes rameno. Chodím s oddílem, tak nemusím v pionýrském s třídou. Já a ještě Fridrich.
Sígr, samá čtyřka, do Pionýra ho nechtěj’, aby nedělal ostudu, ale jemu řeknou, že si to nezaslouží.
Fridrichovi to je samozřejmě buřt.
Konečně vycházíme, všem se líbí naše šaty s flitry, roztomilý holčičky.
Nechtěla bych být v té době juniorka – takovej trapas.
Lidi vyrovnaný podél cesty, očumují nás v průvodu.
Konečně jsme na Tyršovce, na konci u budovy soudu našňořená tribuna a na ní sedí pohlaváři, šedý obleky a kostěný brejle a shovívavý úsměv – kvůli nim tu jsme (?).
Na Tyršovce to teprv pořádně začne. Sundáme svetry a musíme skákat skoky, nejlíp Axely, a ty jsou těžký. Na suchu i na ledě.
Mám větší cvičky, když skočím, jedna mi odlítne mezi diváky je mi hrozně trapně hopsám po jedný noze a hledám botu.
Trenérky se škodolibě smějí.
Od ženský z tribuny dostane narcisku samozřejmě Doudovka.
Vždycky byla všude první. Ale možná, že ta paní mávala na mě…