Cyklámová podprsenka & art a její kozy
(Povídka z devadesátých.)
Já už s Kateřinou nikdy nikam ven nejdu, řekla Anna Marie a dál si zkoušela podprsenky – mám si vzít tu fialkovou nebo tuhle? Vem si tuhle, odpověděl jsem, i když jsem věděl, že je to marný… To říkáš jen proto, že už ji mám na sobě a že už chceš jít, že jo. A ani se neptáš, proč už nikdy – nikdy – nikdy s Kateřinou nechci jít ven… No protože vím, že mi to sama dořekneš, protože to nevydržíš… A nedořeknu, když jsi na mě hnusnej!
Ty vole, Anno, kdo je na tebe hnusnej? Zeptala ses mě, jakou si máš vzít práskačku, já ti odpověděl… No ale jak jsi mi odpověděl! a neříkej práskačku, nejsem nějaká tvoje studentka… No popravdě jsem ti kurva odpověděl a nech toho, nebo mě nasereš a zkazíme si večer… A pozdě, už je zkaženej.
No tak jo. Tak jo. No tak jo ty vole. Ty vole neříkej mi vole. No ty vole ty mi říkáš vole a já tobě nemám, protože jsi holka nebo co? A že jsi sprostá jak… jak… to je jedno… mě se to vlastně líbí. Co se ti líbí? Že jsi sprostá, teď jsem to řek. Hm… Co zase hm?! No že se ti líbí, že jsem sprostá… a já se ti jako už nelíbím, nebo co? Ty vole Anno, děláš si prdel?! jo aha děláš, tak dobrý. Ty vole… No, ty vole. A vezmi si fakt tuhle. Tuhle jo? Hm a jaká to je barva, pane výtvarník? Anno Marie kurva už! Za prvé, když už, tak pane výtvarníku, za druhé takhle říkej těm panákům na vernisážích a za třetí to je cyklámová. Cyklámová? No, je cyklámová. Já tě asi miluju. No, já tebe taky, ne asi. Hele anebo si neber žádnou, vždyť je to je to jen symbolika, když máš tak malý kozy. Hajzle! No, já tebe taky.
A co máš s tou Kateřinou? Aha! bavíme se o kozách, tak si vzpomeneš na Kateřinu! Káťu… No za to by tě neměla ráda… Kačenku Katku… Za to by tě zabila. Tak co s ní teda máš, že už s ní nikdy nikam? No, byli jsme na tý vernisáži v Domě Artu. Ježiš… Se nezblázni, nejsou všichni povrchní namachrovaný studentíci, něco bylo i dobrý. No ale začalo to, takže proslovy, trochu snobíci, trochu jsem trpěla jak Stepní vlk, ale pak přestala pindat kurátorka a krátce něco řekl starej Pé a to bylo dobrý. No a pak klasika, víno ženy chlebíčky a kecy. My jsme se s Káčou… Ty vole neříkej jí tak! Oukej, oukej, my jsme se teda s tvojí nejmilejší kamarádkou Kateřinou přimíchaly do kroužku, kde byli i sponzoři, což byla docela prča, protože se snažili konverzovat, jako že tomu UMĚNÍ rozumí a Péčko, jak už byl trochu líznutej, z ničeho nic máchl zeširoka rukou jako kdyby ukazoval velké širé rodné lány a řek jen: Něco z toho jsou teda pěkný sračky, ale voni si to nějaký pitomci stejně koupěj. No a šéfik zesinal, protože pár minut předtím domluvil kšeft – náměstek z jedný tý sponzor banky koupil to největší plátno, což byla posraná obyčejná bílá plachta ještě navíc na křivým blindrámu, na kterou ten namyšlenej debílek z třeťáku, co se furt sere do funkcí, nasprejoval nápis „Umění není všechno!“ Ale dopadlo to dobře, Péčka někam odlifrovali a trapnej okamžik přehlušila intelektuální zábava, neboli chlast.
No dobrý, ale co to má dělat s Kateřinou? No, to je právě ta gradace, moment nečekaného a nevratný zlom. Péčka z toho VIP kroužku nasměrovali někam kde bylo víc vína a míň keců, ale my s Kateřinou jsme zůstaly, jestli se třeba ještě něco nesemele. No a stalo se. Ale já teda vůbec netušila, že to bude naší zásluhou. Pilo se, kecalo a atmosféra se uvolňovala… nekoukej na mě, dobře víš, že nejsem jak ty kurvičky z národky. No a jak se tak pilo a kecalo, venku začala bejt zima, tak se dohodlo, že se bude hulit vevnitř. A byl tam v tom našem kroužku ten slizoun z katedry, měl s sebou ženu, fak kus ženský teda, prostě takový pěkný pár. A tenhle týpek začal nabízet nějaký drahý cigára a holek se s takovým tím úplně imbecilním oplzlým dvojsmyslem ptal: A vy slečno, kouříte? Jak hrála muzika a všichni se bavili, tak to v tom bordelu zaniklo, ale já ho pokaždý slyšela a pokaždý měla chuť kopnout ho do koulí. A pak tenhle kokot přišel ke Kateřině. Ona měla fakt odvážný šaty, takže ty její nádherný kozy viděl úplně každej a tenhle trotl tím už úplně ztratil kontrolu a úlisným hlasem jí povídá: A vy slečno, vy ráda kouříte?… A Kateřina se na něj mile usmála a řekla: Ne, milý pane, já ráda lížu. No. Jenomže – a to nejde odvyprávět tak rychle, jak se to stalo – v polovině tý věty už úplně vožralej Péčko zakopl o šňůru od muziky, všechno to spadlo, strašná rána, přestalo to hrát a jak se všichni lekli, tak zmlkli a do toho náhlýho a úplnýho ticha dozněla druhá půlka věty tvojí teplý kamarádky Kateřiny: …já ráda lížu.
Ty vole… No ty vole! Kateřina je sice ranařka, ale tohle úplně nechtěla, takže zrudla, což jí okamžitě nasralo, čili se otočila na toho zmrda z katedry, kterej tam stál úplně zkoprnělej a jednu mu natáhla. Péčko, kterej se zrovna vymotal z těch kabelů a vůbec netušil, která bije, akorát zařval: Jo! a začal tleskat. A jak už byli všichni docela nalitý, tak se přidali a tak to celý šlo nějak do ztracena. Akorát ta jeho žena, když se na mě podívala, tak jsem byla ráda, že tu zkoušku já už mám za sebou a Kateřina je na úplně jiný škole.
Ona je boží… No je, někdy si říkám, škoda že nejsem na holky. No, já si zase někdy říkám, škoda že Kateřina JE na hol… hajzle! zaječela Anna Marie a vrhla se na mě a tak jsem jí po chvíli svlíknul tu cyklámovou podprsenku a říkal si, že se k nám třeba někdy Kateřina přidá.
