Nevyklánějte se za jízdy z oken.
O ulici dál od nové knihovny jsem se od prváku na gymplu fascinovaně zastavoval u vývěsky, visící mezi keři u zadního traktu bufetu Centrum. (U vchodu si nafasoval lístek, na to psali útratu a při odchodu si u kasy ukázal lístek a zaplatil. Nebo taky ne.)
„Společnost přátel žehu“, bylo napsáno v té vývěsce. Byla hliníková, s malou fabkou na zamykání, ušmudlaný skla dole držely starej prach a mrtvý brouky, který se nějak dostali dovnitř, ale už nenašli cestu ven. Podobně jsem se cítil já, mohl bych napsat, ale bylo by to pitomě laciný. Ten název byl vypíchanej špendlíkama do polystyrenu, kterej tvořil vnitřní zadní stranu vývěsky, písmenka byly vysekaný z blejskavýho červenýho papíru, stejnýma písmenkama třídní dělal nápisy na nástěnky ve třídě nebo i ve škole, když to bylo něco většího: SBĚR PAPÍRU. VELKÁ ŘÍJNOVÁ SOCIALISTICKÁ REVOLUCE. AŤ ŽIJE PRVNÍ MÁJ. AŤ ŽIJE SOVĚTSKÝ SVAZ. SBĚR KAŠTANŮ. K BUDOVÁNÍ A OBRANĚ SOCIALISTICKÉ VLASTI! ZEMŘEL SOUDRUH BREŽNĚV.
Babička byla Němka a občas říkávala, že je úplně jedno, jestli to je rudý nebo hnědý, že to je stejnej režim. Asi jo, myslel jsem si. Ale taky jsem si tenkrát myslel, že to nějak půjde.
Teď je mi přes padesát a i když si to myslím pořád, někdy mám pocit, jako by mi už kdysi dávno ujel vlak.
