Vítr.
Vichr, že se dům ohýbá.
Dole ve sklepě, který je cítit vodou i ve vyprahlém létě, se převalují brambory, jak na lodi, potácející se bouří.
Vzpomněl jsem si při tom si na historku o lokomotivě, špatně ukotvené v ládovně, která se ve stormu utrhla a projela přídí rychleji než by Berliner minul Děčín Východ, kdyby tudy ovšem jezdil. Loď se potopila během pár minut. Konstruktéři nepočítali s dírou velkou jak tunel na trati do Dolního Žlebu.
Vítr ohýbá dům a ve sklepě se převalují brambory, odlamují se bledé klíčky těch, které se u okénka dostaly ke světlu a v naději vyrazily k růstu, velké hladké se propadají dolů a nahoru se derou svraštělé vyschlé scvrkliny, jak stařeny v krámě ve frontě, bojovné mrchy, kterým se málokdo odváží vzdorovat.
Vítr praští domem, kvílí v místech, na která už každý zapomněl, rezavé hřebíky a prázdná nábojnice a když se dům nakloní a přesypané světle hnědé škrobové planety odkryjí zeď, ukážou se nápisy vyškrábané do omítky, staří Němci z baráku a pár vyjukaných mladičkých kluků z wehrmachtu, pozdní jaro čtyřicátého pátého a na chodníku zní jestem ze wsi niedaleko Bałtyku, druhá polská armáda sklepním okýnkem ukazuje konec budoucnosti Velkoněmecké říše a babička Oma pak, o mnoho let později, ukazuje v rodinném albu – a tohle byla vždycky veliká sláva, na konci žní a léta v sále hostince v Schönebecku od stropu až dolů visí červená plátna s bílým kruhem a černým hákovým křížem, dodnes fascinující a strašlivá, a babička potichu říká, je to stejný hnědý nebo rudý, je to stejný a když zamrkám zasažen cigaretovým kouřem, uvidím týž sál, ale s rudými prapory a symboly srpu a kladiva a náhle vidím ulici, kudy jsem pochodoval jako pionýr, obraz ostře doplní hystericky posazený hlas soudružky na tribuně, ať žije ten, ať žije tohle, ať žije… a druhý den spolužák, jehož táta je policajt, vypráví, že se tak strašně ožrali, že předseda partaje už nežije, protože ať děláš, co děláš, Rusáci prostě vydrží víc.
A náhle si vybavím, jak babička v mžiku a lehce odlamovala filtry z cigaret, česko německy si mumlajíc co to je tohleto, dyš chsi sigarety, chsi pořádný a ne tohleto co je pro kinder nebo co. A sotva si zapálí, zavolá vedle do pokoje, dáš si omeletu?
Vítr ohýbá dům a ve sklepě se převalují brambory a pak se provalí zpuchřelá dřevěná stěna a do brambor se vsype uhlí, malé tříštivé kousky, které hajzlové z Uhelných skladů přivezli místo objednaného ořechu, jenomže babička, babička odešla za dědou do Čech z Německa těsně po válce, kdy tady všichni Němce nenáviděli, takže když se vracela z nákupu přesně ve chvíli, kdy se z korby malého modrého náklaďáku ke sklepnímu okénku pomalu sypal uhelný štěrk místo kamenů, nechala je to dokončit a pak machrům v montérkám oznámila, že zná jejich pana ředitele, protože mu překládala smlouvy o spolupráci s NDR a tak si hoši mohou vybrat, buď si tu šotolinu nahází lopatami zpátky na Robura, nebo to pěkně v klidu a také mnohem pohodlněji nastrkají sklepním okénkem do vedlejší prázdné kóje, každopádně zadarmo, a každopádně na otočku a dřív, než si babička uvaří kafe a vyluští křížovku, přivezou to, co je objednané a zaplacené, jinak himlhergot uvidí… a tady se babička zarazila, protože sousedky už koukaly z oken a babička královna Elisabeth má svoji úroveň a není nějaká kuchtička z bufetu Sever jako stará Vodvářková, která ve školní jídelně kradla maso a byla sprostá na děti a to se prostě nedělá.
A jednou pod okny ve čtyři ráno jely ruské tanky, ale babička spala u televize, která šuměla a čekala na program, mně se zrovna zdálo o válce, všude po městě vybuchovaly malé atomové bomby, jak kdyby bouchaly malé plynové lahve nebo benzínky, byly uhelné prázdniny a všude žlutohnědá mlha a už vyrážely první ranní autobusy se žlutými signálními praporky, kdyby si náhodou někdo nevšiml, že se dusí, a když jsem se zpocený hrůzou probudil, chvíli jsem přemýšlel, odkud se bere ten rachot, jak železné pásy válcují asfalt a při zatočení ho drtí jak babička kladivem lískové oříšky na vánoční cukroví, nedostatkové zboží, pro které jsme postupně šli celá rodina, protože nárok byl jen na jeden stogramový sáček.
To se pak o svátcích v malém bytě pod plechovou střechou sešla celá rodina, každá cesta na záchod byla kličkovaná mezi křesílky, stolky, stojací lampou a rozviklaným ušákem, hlavně neuklouzni na koberci, z byťáku slíbili nové lino, ale znáš to, to už slibují dva roky. A vezmi dolů dva uhláky a naber a nech to na schodech, on to někdo poponese, chlapi jsou hodný. A tak jsem dva naplnil a samozřejmě do pátého patra ke dveřím bytu číslo devět vynesl, to až příště babi, lapající po dechu ve zvířeném mouru, naplnila v pološeru dva uhláky a vynesla je před dveře sklepa, doufajíc, že chlapi pořád budou hodný. Ale jeden pak umřel a druhý se odstěhoval a babi bylo hůř a hůř a byla sama a tak napsala, pes, když už nemůže, tak ho taky utratí, aby se netrápil a nezlobte se na mě, jaký nepořádek vám tady nechám a všechno si rozdělte, jen knihovnu a stůl a židli, tu tady nechte, ať má kluk na čem sedět, co číst, a hlavně, hlavně na čem psát.
