#modry-petr
Jak dlouho to bereš?
Myslíš jako za život nebo teď?
Voboje…
Ty vole oboje, ty seš jak moje holka, dám jí vybrat a ona řekne oboje.
Haha, no ale v posteli je tohle zase dobrý, ne?
No, tam mi říká, že chce obojek.
Haha…
No haha, ale kecám. V posteli, když se jí zeptám co chce, tak říká že všechno. Což je trochu problém, protože u holky, co nosí tričko s nápisem “Fill all my holes“ si nikdy nejsi jistej, co má za sebou a co fakt chce. Ale zatím OK, řek bych. Jo, jednou po ránu to bylo jiný, během dlouhýho večera jsme vypili pár lahví Primitivo a ráno místo primitivních chutí na sex měla kocovinu a primitivní hlad. Takže kakao a čerstvý housky a míchaný vajíčka, pro který jsem v kocovině šel dolů pět pater a pak na roh do večerky – ty vole, ráno do večerky – kde čerstvý housky samozřejmě neměli, tak jsem musel až na náměstí – a když jsem se konečně vypotácel pět pater nahoru, princezna spala a když se probudila, už na ně neměla chuť. Ani na mě, no.
Haha. Oukej, ale jak dlouho to teda bereš? Myslím teď.
Něco přes měsíc.
Hm.
No.
A co, dobrý?
Nevim.
Tak mi vo tom kurva ale něco řekni, ten můj kluk to asi brzy taky bude muset začít brát, jinak se úplně zcvokne, nebo se zabije, nebo se z něj zcvoknu já, nebo voba, takže zase to voboje…
Hele, to je docela složitý a každej to má jinak a dost lidí, i chytrejch, který různě na sítě píšou, jak chápou lidi, co maj tyhle problémy, a takový ty teoretický vzdálený a hlavně neosobní kecy, tak když tě potkaj a když po chvíli takovýho toho: Jo, jde to, hlavně že jsme zdravý, že jo, a co práce, no taky dobrý… začnete mluvit doopravdy, a ty řekneš, ale věcně a suše, aniž bys jakkoliv fňukal, jen stručná pravda, jako že práce v hajzlu, ty taky v hajzlu, život jde tak nějak sám mimo tebe a leccos si toho posral, takže se vlastně momentálně jen úporně snažíš přežít sám sebe, tak nevědí, co by řekli, a kam s vočima, a pak jim to už jede nebo už prostě musej běžet a zase někdy brzy ahoj. A ty možná zase někdy brzy ahoj už budeš mrtvej. Nebo voni, že jo, protože fakt nevíš, všechno se může změnit během vteřiny. A ty si v noci, když nemůžeš usnout, říkáš, tak, za co jsem dneska vyměnil den svýho života? A někdy to teda fakt kurevsky řízne.
Ty vole, tak to je teda masakr… Ale mluv dál a vem to klidně jako deník, mě to fakt zajímá. Já ti doleju, jo? Tak jo.
No, znova říkám, že každej to asi, nebo spíš určitě, má jinak, ale já takhle:
Začal jsem to – ve všech těch letech už zase a ne poprvé a asi ne naposledy – brát v půlce léta, protože ta věčná únava a děsivý temný pocity i v jasným letním dni už se nedaly vydržet. A to jsem fakt dlouho předtím dělal leccos, chodil ven, cvičil, zdravě jedl, držel tak nějak režim a všechny ty doporučovaný věci. Nepomohly.
Tak jsem sáhnul po tabletkách, po kterých nemáš žravou – což by teda mým 67 kilům na 195 vejšky asi nevadilo, ale kdo to má furt kousat, ani po nich neusínáš – jasně že bych se někdy rád vyspal, ale sakra sladce vyspal, ne byl omámenej, ani nic podobně divnýho, i když i tyhle jsem nakonec vždycky po čase zahodil, protože jsem díky, no, spíš kvůli nim míso v sinusoidě nahoře rauš ostrá manická a dole tupá deprese, všechno je na hovno, žil na nějaký pitomý otupělý rovnoběžce a nebyl to život, ale stejný přežívání, jen bez tý temnoty a občasný chuti se zabít.
První tejden, jak kdybych byl těhotnej, ranní nevolnosti a věčná únava, a na dotaz jak ti je bych řek jen: divně. Ale naštěstí se nikdo moc neptal. Druhej tejden se k tomu přidala jedna specialita – zmizela ranní erekce. Jo a abych nezapomněl, přesně jak se píše ve vedlejších účinkách, všechno se od začátku zhoršilo. Takže když mi předtím bylo hnusně, teď jsem měl rovnou chuť se zabít.
Já jsem se teda už před lety radši zbavil bouchačky, měl jsem dvoupalcovou osmatřicítku a je jasný, že kdyby mi v nějakým okamžiku hráblo, tímhle by to bylo dost rychlý, dost jistý a pro toho, kdo by mě našel, dost nechutný. Všechny ostatní verze vyžadujou trochu přípravy, jako třeba dojít k trati, sehnat lano a vhodný místo, nechat si napsat nebo sehnat prášky a tak. Přijde ti to cynický? Ne. To je realita.
Takže, vedlejší účinky, všechno, ale úplně všechno se ze začátku ještě víc posere.
Třetí tejden začala pomalu mizet ranní nauzea aneb nevolnost, ale pořád stálo strašný úsilí jen vstát z postele. A do toho se ti v hlavě točí všechno najednou a dohromady, práce, povinnosti, doma povinnosti, všechno se zdražuje a celkově sere, nevíš, co bude dál, co se stane na podzim a co ty pitomci zase vyhlásej a k tomu všemu dojem, že seš úplnej Marťan a sem si sletěl nějakým tragikomickým omylem.
A k tomu ještě jedna fakt boží věc sexuální – neuděláš se. Můžeš šukat dvě, nebo když to vydržíš, tak třeba čtyři hodiny a – nic. Co bych za to dal v šestnácti, že jo. Mojí holce se tohle samozřejmě líbí, to je jasný. Teda do tý doby, než druhej den zjistila, že nemůže chodit. Skinny boy has a horse dick. Tenhle slogan si zase dám na triko já.
Čtvrtej tejden máš dojem, že když koukáš na nějaký dobrý porno, tak by to mohlo jít. Ale nejsem honicí pes, že jo. Takže furt nic. A koule pak bolej, jak když jsem šel z ochmatávacího rande v patnácti. Ty vole, mě nikdy předtím nenapadlo jak tohle vlastně maj holky, když je něco takhle v sex napětí a pak nic… Jak to máte vy, holky? Oukej, tak příště…
No, po měsíci si člověk není jistej, jestli je vůbec něco líp, nebo se k tomu, jak to bylo posraný, jen přidaly více či méně vtipný vedlejší účinky. Jenomže v příbalovým letáku se píše, že nástup může trvat až dva měsíce. Takže se mě asi ptáš moc brzy kotě.
Každopádně, každý, ale každý ráno tě stojí strašnejch sil a sebepřesvědčování jen vstát z postele. A to nemluvím o sedmi ráno, ale třeba o devíti. A to chodíš spát nejpozdějc v jedenáct. Přes den se ti chce spát. Pak třeba šukat, což ale nemá moc význam. Když se kolem poledne nebo pak najíš, úplně tě to vypne. Do práce se nutíš a sebemenší píčovina ti přijde jako neřešitelnej problém. Protože jsi inteligentní, tak v záblesku čistýho rozumu víš, že to jen tak vypadá, ale ty zoufalý pocity jsou silnější. Rozum a cit, že jo. No a do toho výčitky, sám sobě, protože jsi toho taky nemálo posral, vztažený k někomu, říkáš, si, ty vole sem akorát na obtíž, sem k ničemu, kolik mi je a co sem dokázal? Nic!
No a pak jdeš ven a mezi mrakama probleskne slunce, je podzim, pak modrý nebe a někde vzadu jako šepot takovej slabej hlásek – To je přece tak nádherný! a nadechneš se, zhluboka až to pálí…
Ale pak tě zas něco neviditelnýho chytne pod krkem a srdce se rozbuší a ty máš akorát strach, že chcípneš, a chcípneš moc brzy a místo všech těch věcí, pro který máš talent, ale neměl jsi na ně čas, protože práce peníze povinnosti a všechny ty píčoviny, co pořád řešíš, tak místo toho jedinečnýho, cos mohl a měl udělat, ty a jenom ty, tady po tobě zůstanou akorát krámy a bordel, podobně marnej a zbytečnej tomu bordelu, co máš momentálně v hlavě.
A jak to tak procejtíš skrz naskrz, řekneš si, že sice neumíš moc kreslit, natož malovat, možná trochu fotit a kupodivu rád děláš rukama, ale hlavně, hlavně umíš psát – a i kdyby to ne, stejně to napíšeš, aby až to přijde, těch pár lidí blízko, se kterýma máš horký vzpomínky a navždy spojený srdce, vědělo, že je máš rád nebo miluješ, i když už třeba tvoje hubený tělo vzal vítr v prachu popela někam nad písky a kameny zataženýho drsnýho pobřeží severního moře.
… ty vole, sem dramaticky romantickej a přehánim, co? Ale tak nějak to je. Co to víno, chutná? A nejdem už si lehnout?
#modry-petr
P. S. Po dvou měsících jsem tabletky vzal a zamknul do šuplíku. Stejně jako už několikrát a kdykoliv předtím, nepomáhá to. Jen to na chvíli zažene temnotu venku. Ale uvnitř pořád není světlo.
