Modry Petr

Uprostřed noci vstaneš aniž tušil bys kudy proč a nač Přes den zas jenom planě žvaníš a marně zadržuješ pláč

Uprostřed lesa najdu strom u jeho paty složím hlavu A budu čekat maelström ze kterého už nevyplavu Uprostřed lesa složím hlavu Hle! Z mého těla roste strom… Bez víry z víru nevyplavu Sílu mi dává maelström

Oskar Lorenz byl střelec německého bombardéru Focke-Wulf Fw 200 Condor, jediný z celé posádky přežil. Když se zasažené komíhající letadlo rozbilo o zem, vypadl z kukaně a neuhořel jako pilot, bombometčík a navigátor. Jako kluka mě „starej Lorenz“ děsil a zároveň přitahoval – děti nějak lépe zvládají tyhle dvousečné emoce, víš, Gréto. Kupředu nachýlená postava

Hořely knihy a pak hořely lesy Aniž bys zapálil, aniž sirkou škrt Oma se ptala Mein Gott, Bože kde jsi? A z háku ve sklepě se odvázala smrt Hořely lesy a pak hořela hlína Prší už od jara a nepřestane už Voda jak stíny po zdech tiše vzlíná Rezavá kočka, branka, klika, nůž

Deprese utápím v chlastu Snídám jen zubní pastu Nejlíp teď je mi v lese ten moje ticho snese

„Ty kráso!“ vydechla ta holka, která se vyškrábala na kopeček v lese a vůbec jí nevadilo, že má nakřivo triko a ve vlasech větvičky a jehličí. Dívala se dolů pod sebe a pod nohama se jí klikatila a točila puklina jak do pekla. „No, spíš jsi měla říct ty vráso,“ řekl kluk, když se za

Stébla trávy vítr lámou V zubech skřípe prach Tvoje kůže voní slámou Z mojí cítíš strach

Poněkud hloupý, jak by řekla Marie, nebo spíš fak hodně pitomej nápad, tyhlety hry a soutěže, pomyslel si Franta a podrbal se na bradě – měl bych se voholit, sakra, pátek pozejtří, vyrazím někam, aby to zas nebylo jako když metromani táhnou z noční. Metromani – tohleto divný jméno. Od té doby, co taxíky jezdí

Už klade vajíčka už klade malé pasti Pírko jak vějička vznáší se nad propastí Křičící prsty přičítáme slasti Ta trocha krve … Jen projdi skrz – ty jak napoprvé