Modry Petr

Vlasy vám do čela padnou Dřív než se ke mně skloníte Vidět vás křehkou ladnou Uslyšet šeptat - voníte ...

Roztáhni nohy moje drahá Není ti šestnáct přece už A tohle City není Praha Otupěl cit jak v řece nůž Roztáhni nohy moje milá Buď sprostá jak se nesluší … Dneska s to se mnou zalomila? S radostí dám ti za uši!

  Ach zasít někdy do Tvých úst co nikdy nevyroste Pak ve Tvých očích zase růst Mé touhy … jsou tak prosté

  Znaven Ti položím svou hlavu do klína … Pitomá říkanka – jen samé kýče Jemná a tajemná tvá hebká roklina – toužebná báseň o Tvojí

  Někdy mi připadá že místo plic mám žábry Bez dechu hledím na Tebe Lijákem ztmavlé šlachovité habry Jak moje prsty když nejdou od sebe

Plochá jsi jak rejnok manta Baroko se neuplatní... Zítra zajdem na Rembrandta Teď do mě svý zuby zatni

  Už zase hoří Notre-Dame a sousedovic fena hárá Večer tě něžně omrdám ráno ti dojdu pro cigára

Možná ti usnu s hlavou v klíně ta chvíle bude jistojistě hebká a pak se vztyčím stejně líně … náhle tak tvrdý – jak má lebka

Tak místo závěsu si pověsila deku: Lehni si na mě, nohy mi trochu chladnou … Chlapíkům naproti na prostěradlech z fleků povadne úsměv a všechny údy zvadnou Někdy se čas protáhne jak kočka skřípavě zavrzají péra nekonečna: Lehni si na mě, ta tramvaj chvíli počká … ukaž mi jak si stojíš – tiše zašeptá slečna

  Dnes večer Luna v oblouku jak měkké stíny pod tvými ňadry jak hebká kůže otlačená od kostic (nevím, proč u kostic vždycky myslím na kosatky) a nevím, proč ji nosíš když ji vlastně neužiješ asi jako já nosím nože a pistoli Je devátého a zase jsem je začal brát lepší než se zabít je ten