V Jízdárně Pražského hradu se ocitnete na konci 80. let dřív, než se podíváte na první plátna. „Do těch skříněk bych si to nedávala, ony pak občas nejdou odemknout, abyste to tady neměl do zítra, než přijde údržbář, radši si to dejte do šatny“. V šatně: „Já vám raději dám ten druhý lísteček, ten vypadá líp.“
Hubená holka Na velký posteli Zpod deky kouká jí noha Jako když v krajině Kde nejsou kostely Uvěříš náhle v Boha
Ještě se oholím A srovnám si věci Ještě tak potkat ženu To by bylo fajn Ještě se oholím A dám si dvě tři deci Ten neklid nezaženu Unruhe, die muss sein Ještě se oholím A srovnám si věci Ještě to jednou zkusím A pak to nechám být Ještě se oholím A dám si dvě
„Jednu z výhod obrazu, kresby – či fotografie, spatřuji v tom, že divákovi je ponechán svobodný prostor pro jeho individuální fantazii, není nijak omezován řečeným, ideálně ani popiskou, která stejně jako filmová adaptace spatřená před přečtením knižní předlohy nenávratně vyloučí možnost vlastního vnitřního obrazu světa slov. Proto jsem rád, že nezúčastněný (doslova) pozorovatel
Našel jsem anděla ve vaně křehký a bílý jak perutě Hlavu mi položil do dlaně zašeptal s sebou beru tě
Ach zasít někdy do Tvých úst co nikdy nevyroste Pak ve Tvých očích zase růst Mé touhy … jsou tak prosté
