Modry Petr

ve stéblech trávy zachycené věty to dělá podzim – řekl jsem jednou tiše jen tráva ve vlasech najdeme nové světy… slova jsou slova a bolest sedí v břiše

„Hele, tady je něco černýho na tom skle?!“ „To je tma…“ Někdy jak v tunelu. Mariánský příkop, milovaný moře hlubší než nekonečný hvězdný nebe. Sevřený srdce, tma před očima – a už žádný signál. To světlo na konci nebo hladina zespoda jsou jen odlesky vzpomínek.

smrt jako popel chutná slaně jak liščí ocas protne cestu ten pocit noci a Tvé dlaně sevřou mé srdce pro nevěstu

záblesky v temnotě bolesti a smutku od bytu klíče zlomený jak hlas ve vší nahotě těch nesplněných skutků všechno je v píče v samotě jsi zas

Spočívám ve Tvých rukou Až povolí Utonu ve spánku

Naprasklým hlasem Řeknu promiň Ach bože kurva ježiš odpusť mi to To přejde časem Ach bolesti pomiň Nikdy ne Nikdy Je mi líto

voníš jako když hoří les spálené listí šedivé kruhy pod očima praskot zlomených srdcí větví zkroucené duby kolena k bradě neplač bude to dobrý neplač pár slaných kapek neuhasí nic neplač obejmu tě a vítr si Tě vezme

podplavat loď tou rzí se prodřít k hrázi prolomit vlny v tu chvíli ztratit strach vstane tak brzy a stále neodchází… podplavat loď bez dechu tisknout k bortu po okraj hořkoslanou do rtů a pak mě shoď vstane tak tiše že slyšíš šumět krev podplavat loď přitisknout se ke dnu plochému břichu bezstarostných let podplavat loď