„Vznášela se s tichými vzdechy, jak na lesknoucích se hřbetech vln, propadala se výkřiky do hloubi duše a vzápětí vylétla jak slaná špička vlny, zlomila se ve vrcholu a bezvládně klesla, vyčerpaná vzrušením a citem.“
(zůstaň už ležet nespi trap se a všechno řeže jak nůž v kapse) v kostřičkách listí vidím cesty bez hlesu tříští vitráží sestřička bledá slídí městy ach! lásky příští s kuráží v spadaném listí slepé cesty vzdávám to tiše bez hlesu tady ji máš teď ji nes ty mě odejít nech do lesů
ramínka holek po ránu nahý otupěle ale pak sukně naostro já vítr vlhké meze a mezery mezi slovy vyplněné horkým dechem
zasekaný v čase křoví vzpomínek zhoustlé bolestí nesměle probleskuje jak lámající se vlny hřejivá pěna radosti nebo snad koupeš se dusíš se křičíš v oněmění drž hubu kurva říkám si marně dere se to ven překotně když se protrhneš studeným deštěm jak závoj přilepená ke mně neservu tě ani když odejdu mlčky a dole jen teče
Piš drahá: V pátek u Kunsthalle Grébovka Rieger Das ist schön! Víš Praha zmatek nad Unfallem Férovka?! Sígr z kola ven…
Tajemství leží na dně řeky Šero a ticho polosvitu Když oněmí i prostořeký Tvé nahé břicho Jsi… Jen jsi tu
svítání ptáci! křičí jako šílený… jak moje holka když na prsty mi sedne moře je pořád šedý modrý zelený nikdy už neutichne… nikdy nevybledne
Zas havran kráká Ten křik! Jitří mou mysl Jediný tady po psovi sbírám hovna Lehce se smráká a vzduch podivně zkysl Tomuhle městu nic se nevyrovná
dlažební kostka cukru sladká krví hozená v mlze na zmizelé hoře sami překvapení prokřehlí a křehcí zíráme do zrcadel zatažených posmutnělým dechem nikdy nevychladneš nikdy nevyhládneš divoká jak jarní křik
