Jasně. Moh´jsem to prodat. Ten chlápek něco říkal o že Amerika, big art a big many, ale podle mě jenom mlel, celej vděčnej, že jsem ho tenkrát nenechal v tom autě ve škarpě ležet. Pako z Anglie se namete a zapomene, na který straně se u nás jezdí. Nic se mu nestane, protože zrovna vyhrajeme hokej a všichni jezdí nametený a pomalu a ani nevědí kde je která strana – a když se pak jde vyčurat, najede ke kraji jak pako, blbě zabrzdí a vlastní auto ho pomalu a tiše šoupne do příkopu. Prej se ani nedočural.
Něco pak plácal, češtinou co znám od utečenců co se sem pořád vracej, a vnutil mi jako poděkování tuhle čmáranici. Mě to přišlo sprostý, ne že mi dal tohle místo prachů, ale ta kresba. Bylo to jak portrét potají, jak kdyby skrz díru v plotě zachytil starou ženskou, tančící v prchavé chvíli radosti… Smutný to bylo. Ale chlapi v hospodě se aspoň chvíli bavili o něčem jiném, než jak jsem promrhal talent. Talent… Na co mi je, na co by mi byl. Mně stačí moje malá místnost, kde se ohřeju, než přijede autobus, co mě vezme zpátky do údolí. Do města…
Ústí smrdí. Na tom jsem mohl vydělat majlant. To byl slogan. Ale hoši vyměkli. Sice jsou opozice, ale pak se to bude dělit, víte… No sami jste viděli ty bláboly. To nemá cenu, akorát se člověk nasere. V červnu nekupuju noviny, vždycky tam nějakej pučmidrát napíše, že od teď už vyděláváme na sebe. Merde! A na co teda vydělávám od ledna do června? To jako nejim? Pak z toho platíme stát. Já jim dám stát. Pochodovat budou. A já budu pískat. Lidi jsou ale různý, někdo si třeba lehne a ani se nehne.
Dneska jsem chytil zase jednoho, krad´ flašku tuzemáku. Kdepak rumu, ten je jen ze třtiny. Tak jsem ho jako vyved´za roh a tam ho pustil. A on to byl můj učitel ze základky. Tak jsem z toho byl hotovej, že se mi pak ještě dvě hodiny v hlavě honily vyjmenovaný slova na p.
Svinská zima… – babička říkávala schweine kalt – loni tady jednomu Němcovi přimrzly prsty k nákupnímu vozejku, museli jsme ho se starým Lorenzem dotlačit do krámu, chvíli nechat u mrazáku, aby to nebylo moc rychlý a pak ho pomalu odlepit ohřátým mlíkem. Bordelu to bylo… Pořád něco mumlal, byl už děsně starej, ale já mu nerozuměl ani za mák.
Až potom Lorenz, jeho bába byla za války u mládeže, povídá: „Stalingrad. Mě poser, on říkal Stalingard.“
Jo, Lorenz. Chytnul nějakou infekci, když se cpal nakradenejma prošlejma salámama a doopravdy se tak posral, až na to za tejden umřel.
To je život, pane Morstein…
Tak tady zase máte tu kresbu, ale po neděli vrátit, pan farář ji zavře do kredence až do zimy zase.
Hergot, to je kosa. Dneska by psa nevyhnal. Jen ta stará děvka šťastně tancuje…
