blog

dívám se z okna ne neprší to brečí zabublá v topení a pak už jenom ticho dívám se z okna a nic už není něčí bolestí rozstřílený břicho

Devadesátky. Ani pitomý seriál, ani že si nic nepamatuju, protože přece sex drogy rokenrol haha mrk mrk. Tyhle texty jsou z doby, kdy jsem stál na pódiu, strnulý rukama objímal sám sebe a odříkával texty. „Záhrobně temný a uhrančivý.“ No ty vole, Black Point. Takhle se dělají legendy. A málokdo taky ví, že k tomu všemu

ve stéblech trávy zachycené věty to dělá podzim – řekl jsem jednou tiše jen tráva ve vlasech najdeme nové světy… slova jsou slova a bolest sedí v břiše

„Hele, tady je něco černýho na tom skle?!“ „To je tma…“ Někdy jak v tunelu. Mariánský příkop, milovaný moře hlubší než nekonečný hvězdný nebe. Sevřený srdce, tma před očima – a už žádný signál. To světlo na konci nebo hladina zespoda jsou jen odlesky vzpomínek.

smrt jako popel chutná slaně jak liščí ocas protne cestu ten pocit noci a Tvé dlaně sevřou mé srdce pro nevěstu

záblesky v temnotě bolesti a smutku od bytu klíče zlomený jak hlas ve vší nahotě těch nesplněných skutků všechno je v píče v samotě jsi zas

Spočívám ve Tvých rukou Až povolí Utonu ve spánku