blog

podrž mi ještě malou chvíli mou hlavu ve svém klíně lehce se vlny převalily jak pravda v těžkém víně mé chutě sílí Primitivo zlomí tvé zábrany a hlas potom si dáme napůl pivo a cigáro a zas

strávil jsem noc ve vykřičeném domě teď sotva chraptím a moje uši tuší tak jsem to koupil ač nebylo to pro mě tělo vem´ čert ale co s tou duší

dnes tady v devítce slyšíme všechny vlaky a sny přítelkyně smutku vyprávěj mi něco přece si pamatuješ dech srážel kapky z oken chvěla se nám krev dnes bych se nedořezal kostel jak tramvaj zvoní přes hukot nákladu na Východ ještě nesvítá ještě se nechce umřít ani sobě už nesplnit to všechno odkládané pomalu jak šaty znova

chtěl bych tě potkat někdy v lese u země vlhce voní mech pod mojí chutí otevře se zvedne se vítr zrychlí dech

chtěl bych tě obejmout má milá chytnout tě za boky víš kdyby ses pořád nemyla budeš mi vonět spíš

pot kreslí mé MUDr. linku políbím jí kudrlinku

dívám se na tebe bokem když ležíš zády je toho i tak vidět dost tvá pootevřená okna u zídky chčije cigán mává tlustou rukou jak dopravák na křižovatce a řve na fízly jeďte do piči řikám hlídka ve služebním voze monitorující vyhrocenou situaci jeďte do piči vám řikám! tak jedou bordel do čtyř

všechny mé vlaky se vždycky nějak zpozdí jak v metru na hlavním vystupuju do zdi dřív než se obrátím na víru správné cesty uprostřed váhání tam někde mezi městy všechny mé vlaky jezdívaly k tobě jsme těžký v zatáčkách a v myšlenkách i v sobě

„někdy mám pocit že mi život teče mezi prsty ne jako voda spíš jako písek do krve rozedřený zakousnutý do pořezaný kůže jak srdce perleti aby krátká ostrá bolest tupou dlouhou umlčela křikem“