léto vedro pod nízkým stropem se převaluje jak mlíko pomalu nalitý do čaje zas pozorovat mraky … ale kdo by probůh teď pil čaj kdo by se oblíkal když jde spát má zvlhlý záda hned po prvním přerývaném nadechnutí a stejně mi řekne půjčíš mi triko? stydím se no a pak doopravdy zrůžoví údivem
náš dům jediný v ulici s fasádou rozstřílenou kolem sklepních oken Druhá polská armáda na Němce ke konci války nebo Rusáci na nás v časech „Dětem lásku – světu mír!“ zmrdi a je to jedno ty díry vypadají stejně jako když v pubertě zkazí se dětská pleť zhrubne hlas i jazyk kurvafix náš dům jediný v ulici
jsi mlha chladně bledá horký ti ležím na břichu jsi mlha co se zvedá tak pomalu tak potichu
mokrá louka mokrá holka skloní se voní oboje Prší jen k té tenké hranici. Na jaře přece neřekneš jsi na tenkým ledě. Řekneš spíš – stojíš na mojí jemný hladině křehký jak vodoměrka, námořníku.
tak až se zase probudíš a nebudu vedle tebe ležet ani stát (a dívat se jak spíš) jak ti oči kmitají stíny větví stromů vítr v úplňku kdo ví co si promítáš co chceš anebo ne co na tom kdybych tam ležel cítila bys to vím ten sen nebyl můj a stejně si ho přeju
zdroj: anonym net
„Vznášela se s tichými vzdechy, jak na lesknoucích se hřbetech vln, propadala se výkřiky do hloubi duše a vzápětí vylétla jak slaná špička vlny, zlomila se ve vrcholu a bezvládně klesla, vyčerpaná vzrušením a citem.“
(zůstaň už ležet nespi trap se a všechno řeže jak nůž v kapse) v kostřičkách listí vidím cesty bez hlesu tříští vitráží sestřička bledá slídí městy ach! lásky příští s kuráží v spadaném listí slepé cesty vzdávám to tiše bez hlesu tady ji máš teď ji nes ty mě odejít nech do lesů
ramínka holek po ránu nahý otupěle ale pak sukně naostro já vítr vlhké meze a mezery mezi slovy vyplněné horkým dechem
