blog

Ještě se oholím A srovnám si věci Ještě tak potkat ženu To by bylo fajn Ještě se oholím A dám si dvě tři deci Ten neklid nezaženu Unruhe, die muss sein Hudba: Moontag, text: Modrý Petr, 2008

iwantyouimissyou

V mokrých dlažebních kostkách odráží se nebe Stejným tónem černomodré jak kdysi havrani na červených polích po dešti Teď zešedlé únavou Popsané zmatenými kroky váhajících A nějaké ty zašlapané zašlé verše drmolené tak tiše že je přeslechne… Mokré dlažební kostky Nikdy jsem ji nehodil Vždycky jen pevně držel v ruce I když se třásla a chtěla

V Jízdárně Pražského hradu se ocitnete na konci 80. let dřív, než se podíváte na první plátna. „Do těch skříněk bych si to nedávala, ony pak občas nejdou odemknout, abyste to tady neměl do zítra, než přijde údržbář, radši si to dejte do šatny“. V šatně: „Já vám raději dám ten druhý lísteček, ten vypadá líp.“

Hubená holka Na velký posteli Zpod deky kouká jí noha Jako když v krajině Kde nejsou kostely Uvěříš náhle v Boha

Našel jsem anděla ve vaně Křehký a bílý jak perutě Hlavu mi položil do dlaně Zašeptal: S sebou beru tě

„Jednu z výhod obrazu, kresby – či fotografie, spatřuji v tom, že divákovi je ponechán svobodný prostor pro jeho individuální fantazii, není nijak omezován řečeným, ideálně ani popiskou, která stejně jako filmová adaptace spatřená před přečtením knižní předlohy nenávratně vyloučí možnost vlastního vnitřního obrazu světa slov. Proto jsem rád, že nezúčastněný (doslova) pozorovatel

V Krompachu se ještě sní Em v kuchyni si nakreslí A v nočním strachu co byl s ní Tílko hozený na sesli

Ráno sbírám bílý vrány Popadaný ke dnu Jak košilka rozervaný Sotva k Tobě sednu Večer sbírám zbylé síly Obejmi mě… Pevně! Ve tmě Tvůj klín matně bílý A verše zní tak levně