blog

Nepíchej holku, která brzy vstává Je polojasno, vlhko, přes třicet Zukunft jen vezme ti, i když pořád dává Nakonec odletí a srdce vynechává

Chci to… do Berlína, do Berlína! holka nadšeně poskočila, až kamínky navezené na umělou pláž zavrzaly jak vzteklé zuby. Chceš to do Berlína?! Akorát tak do prdele, opáčil chlápek a dlouze se na ni podíval. Ne, do zadku, ne to je prostě no go, sorry, zasmála se holka. Nebo tys to myslel jinak?

Nejde — osamělý popěvek cestou přes most Nějak to nešlo a nepůjde to ani Kdybych se rozkrájel, kdybych si pustil žilou Jen se to sešlo, jak na rohu dvě paní Slova jak sklo, co někdo řeže pilou Nějak to nešlo a nepůjde to ani Možná to bylo od začátku jasný Stříbrné nitky mě

Chlápek se sundá A tiše leží v mlází Posledním vydechnutím V řídké mlze zmizí Už holky kunda Jiného doprovází A já se marně nutím Cítit… že jsi cizí

"Už vím, proč se slepé ulici říká slepá. Protože víme, že je tam konec, ale někdy ho nevidíme." Půl třetí v noci, dvacátého devátého prosince dva tisíce dvacet tři.

Zkusila bych zase přijet třeba ve středu, řekla holka. Ve středu, pomyslel si chlápek, ty seš pořád ve středu, holka, akorát to nevíš. Všechno se točí kolem tebe. Usmál se: Ve středu? To by bylo fajn. Fajn? položila holka na to slovo takový důraz, až jí vypadlo z pusy a pláclo sebou na prostěradlo.

Jsem jako počasí Nevím co bude zítra Držím tě za vlasy Když polykáš má jitra Jsem jako počasí Mé nálady se mění Řekni mi proč asi A krev se tiše zpění Jsem jako počasí Co někdy neví kudy Zda ohně uhasí Či zabije se z nudy

Už vjíždím do Děčína To město patří k řece Nic tady nezačíná A všechno skončí přece

Vrátka Vrátka Vrátka Vítr s nimi mlátí pořád stejně Ale ty už neprojdeš Vynesli tě Zkrátka

Z lesů se valí ticho Zalehne město během noci Těžký jak spící břicho Možná to přesto Je jen pocit