Udělá to hrc a budeme v BRC. Cože? Holka se rozespale otočila na chlápka, cože?! Nic, už mi toho čekání hrabe, to je furt gejt van gejt tů gejt tfrí, ale ten náš gejt najn nothing, nic, nichts, rien, nada, pořád jen tyhle plastový židličky jak někde v čekárně u zubaře a zapařený zadky a čekat jak slepice na hřadu. Na hřadu? Snad na řadu, ne? poznamenala holka, která se začínala probouzet. Ne, na hřadu, na řadu půjdeme snad brzy my, ale to neřeš, ty bys tu seděla tři hodiny předem i kdyby se nestalo jedenáctý září a veškerá kontrola by pořád spočívala maximálně v prohlídnutí kufru, kterej kvoká. Kvoká?! snad pípá nebo tiká, ne, chtěla říct holka, ale chlápek ji předběhl, kvoká, protože je plnej slepic na hřadu, co brzy půjdou na řadu.
Udělá to hrc a budeme v BRC, řekl znova potichu chlápek a holka jen řekla, jdu si pro džus.
A pak to po půlnoci udělalo hrc a byli v BRC a dodneška si chlápek říká, že tu neděli ráno měl vstát a jen si dát studenou sprchu a hned jít ven, ale teď už je to jedno, protože kdyby jsou jen pitomý kdybysmi, takový ty kdybysmi, kterýma se lidi vymlouvají sami sobě, když neudělali tamto nebo tohle, protože měli strach. A teď už je to úplně jedno, protože holka je nejspíš v L. A. a tam je chlápků sice hodně, ale takových chlápků jako je on moc ne, ale i to je jedno, protože holka má prostě strach a z toho vlaku, který už roky stojí na slepý koleji a jen sebou občas ze vzpomínky na daleký cesty cukne ze spaní, holka má prostě strach, a sedí na kolejích, který nikam nevedou a nevystoupí, a jestli jo, tak ne s ním. Což je vlastně dobře, protože kdo ví, jak by to dopadlo, že jo.
No a tahle věta je právě tou největší kravinou a volovinou, protože kurva nikdy nevíš, jak to dopadne. Akorát si pak můžeš za 23 let říkat, no, možná jsem měla, no, možná jsem měl… a číst si rozhovory na pitomoučkých online profilech jako Smysl života nebo Síla žití, kde jedna jediná věc jednou byla chytrá a vtipná a to, když aktivistické cenzuře těch uhlazených salonních domácích ezo-bio-natural-vegan chlupatých psycholožek unikl online audio rozhovor, takový článeček, takový kraťas jen, o staré ženské, která neměla čeho litovat, protože prožila plný, i když nelehký život, a když se jí na konci ptali na nějakou radu těm mladším, tak jen řekla: lidi by měli víc prcat.
Ale tak to jsme zase dávali, ne, řekla holka, která chlápkovi četla myšlenky. Jo, tohle jo, odpověděl a pomalu v ruce přesýpal chladný písek na pláži, dost daleko od moře, aby byl suchý a dost blízko moři, aby holka byla mokrá. Jo, tohle jsme dávali. A usmál se tiše s tváří do slaného větru, a ta až příliš dlouhá první pusa a náhodně nenáhodný dotek horké kůže na břiše a vyhlídky a tichá mísa v lese, odkud se po chvíli zvedali křikem vyplašení ptáci.
Bylo toho fakt hodně, viď. Kdykoliv cokoliv navždy. Jasně.
A hodně toho byly jen řeči a velký plány. Ale taky nějaká ta poprvé. Ale tančit, tančit jsme ještě mohli, viď, tango.
Je večer třináctého, za týden tohle podivný jaro skončí. Stejně jako my. Ale příští rok se vrátí a nikdy to není stejný.
