Byl jsem včera v baru – Part I
Byl jsem včera v baru. Trochu si odpočinout sám od sebe. A od světa, do kterého sice nechodím, ale někde tam je a cítím ho zaťatými zuby každou noc.
Tenkrát po pohřbu jsme nechali kytky na hrobě. Jenomže na hřbitovech horských vesnic jsou nízké zídky. A tak tam druhý den z věnců zbyly jen stuhy se smutečními nápisy, prosypané jeleními bobky a sem tam stonek, který vysoké vypadl z huby, když odbila půlnoc. Podle mě by se nebožtík smál, ale nevím, jestli se může smát popel. Asi ne. Protože to bylo za covidu a tak smuteční šaty zůstaly na ramínku a jediný, co dostal na cestu na sebe, byly dva černý igelitový pytle vystříkaný dezinfekcí a možná tam pak zřízenci hodili i svoje roušky a gumové rukavice a možná i to cigáro, který si dali, i když se to nesmělo, protože by z toho jinak už fakt zešíleli.
A smuteční řeč jsem jako z rodiny nejšikovnější na tohle napsal já, a pak se ukázalo, že ji teda mám i přečíst. A chlapi machrovali a říkali, hele, kdyžtak nám to předáš, kdybys to nedal. Ale pak si ji přečetli v obýváku ještě před obřadem a jeden měl v očích slzy a nemohl nic říct a ten druhý normálně brečel a bylo jasný, že to bude na mě. A bylo tam strašně lidí, i když to se taky nesmělo, ale lidi na vsi, když někoho mají rádi, tak na předpisy serou. A byla zima a já necítil vůbec nic, jen že nemůžu mluvit. Ale pak jsem mluvil, i když to nebylo dokonalý, protože se mi hlas lámal jak přemrzlá tráva a když jsme šli zpátky do tepla, a povídali si, ženský v kuchyni, chlapi v obyváku, pořád jsem si říkal, že tomu něco chybí a on to byl ten mrtvý, který se najednou už neptal, dáš si něco, mám tady klobásu, nebo nechceš pivo, na panáka je brzy a kde je sakra zase otvírák a do toho se ozve, svět je plnej votvíráků. Což říkával jiný mrtvý táta, který vozíval šífáky na loď do Hamburku a zpátky a dělal toho moc a tak jednou cestou zpátky usnul za volantem a napálil to do kamionu a bylo po něm dřív, než si auto sedlo zpátky na všechny čtyři kola. Vlastně tři, protože jedno kolo se utrhlo a už ho nikdy nenašli. Možná se někde houpe na Labi jako hodně podivný záchranný kruh.
No, teda, tak já jsem tu svoji smutnou smuteční řeč přečetl a všichni brečeli a říkali mi, že dobrý a pak jsem ten den šel pozdě spát a ráno se probudil a příšerně mě bolely zuby, protože jsem je celou noc měl zaťatý. To ta bolest, která se nevyřvala, ten do sebe samotného zarvaný smutek z nespravedlivosti světa, kdy zmrdi se dožívají devadesátky a hodný chlapi umírají brzy. Trvalo to čtvrt roku. Pak to zmizelo, jako když se rozejdeš s holkou a měsíce chcípáš a pak se ráno probudíš a nic, nula, nic.
A vrátilo se to příští rok v listopadu, v měsíci, kdy jsem se narodil a on umřel. Kurvafix. Bude to takhle pořád?
Byl jsem včera v baru. Trochu si odpočinout od světa. Jenomže svět přišel za mnou. Tak, co jsem si taky myslel. Když se hladce oholíš, navoníš se a hezky se oblíkneš, je jasný, že to sice děláš pro sebe, jenomže na triko to napsat nejde a vizitku leave me alone by ta holka stejně nepochopila. Jedno nealko bylo s úsměvem, druhé s tykáním a u třetího jestli nemám chuť na něco ostřejšího. Měl jsem, jenomže i když takhle barmanka nebyla tupá, takový to zablesknutí ostří tam taky nebylo. A tak jsem si dal čtvrtý nealko i když už mi lezlo ušima a barmanka se znuděně odvrátila, protože prohru nechtěla nechat na svojí straně pultu.
Jednou jsem odtud vezl holku, pila moc vína a bydlela daleko u vody, cestou mi hladila hřbet ruky na řadicí páce a Bowie zpíval Ground Control to Major Tom, your circuit’s dead, there’s something wrong a já si říkal, ne, ne, ne, nemůžeš jí ošukat ty vole, musíš si udržet nějaký pravidla, ale ona se svlékla úplně do naha a říkala prosím tě udělej mi to a tak jsem se sebral a odjel, protože jo, šlo by to a líbila se mi, ale chtěl jsem mít jasný oči, až se do nich podívám té mojí holce.
Stejně jako kdysi, ještě na škole, kamarádi mě chtěli zbavit budoucí ženy, co je srala a možná věděli víc, než já a tak mi na jednom mejdanu dohodili holku a ta holka byla krásná a měla hezký velký prsa a když si na mě sedla, říkala, udělej mi to, vždyť si sáhni, jak jsem mokrá, což teda byla úžasně, ale já měl pocit, že to jde nějak snadno a taky jsem trochu chtěl být věrný té své holce tehdy. No, jednou jsem přijel z dlouhého stopu po Evropě a z jejího pokoje vycházel týpek, takový to svalnatý, jak se to prodává v hračkářství zalisovaný ve fólii. Takže jsem tu první holku možná ošukat měl. Jo a ona měla v bytě v paneláku kliku i zvenku, říkala, že kdyby někdo chtěl, ať nemusí klepat. To mě možná taky trochu odradilo.
Byl jsem včera v baru – Part II
Byl jsem včera v baru. Mělo to být až po vernisáži, trochu ujeté, ale znáte to, umělci, říkají umění všemu dneska. Ta stará vývěska, což byla buď místní buňka Společnosti přátel žehu, nebo místní Požární organizace Podmokly, požární, protože jak byli komunisti kokoti, potřebovali ovládat všechno a sralo je, že se hasičům, co hasí požár říká hasiči a vymysleli si požárníky. No taky jim mohli říkat stříkací jednotka, což by ale asi budilo hodně legrace a trochu rozpaků. Každopádně jak říkám, komunisti byli stejně umělohmotní pičusové jako obrozenci – když něco funguje, ale není to naše, vrazíme do toho držky a pořádně to rozmrdáme. Protože jen my víme, co je pro lidi dobrý! A když jsme u toho mrdání. Hádejte, kterej vocas, nebo přesněji čí vocas stojí, haha, stojí, za nejstrašlivějším slovem českého jazyka? Haha, jazyka. Tak F1 neboli nápověda: souvisí to s jazykem a v pražském centru se po něm jmenuje náměstí, kde je krám se švýcarskými noži. Bojovník za náš čistý národní jazyk psal německy a stejně jako můj děda šífák, malíř a alkoholik se jmenoval Josef. Jojo, byl to on, mladý muž. No tak tohle zvíře vymyslelo, že když se něco dráždí, tak se to různě poštívá. Už tušíte, že jo. Zkuste říct holce, že má moc hezký poštěváček. Bude to hodně suchá reakce a humor, kterým vám to vrátí. Ježiš kurva to je tak strašný slovo! Mohla by slavná Akademie jazyků, rtů a jiných lízacích a savých orgánů vydat nějakou vyhlášku, že kdo ho řekne nebo napíše, tomu vyraší neodstranitelné tvrdé rezavé ochlupení třeba? Poštěváček. Ty vole! Doktor Kitzler.
Byl jsem včera v baru. Mělo to být až po vernisáži, jenomže přišel jsem na místo, boční zeď muzea (zpředu je parčík a zezadu policejní stanice), vývěska nová, nalakovaná, ale úplně prázdná. Tak koukám do sítí, co se kde ulovilo nového a ono se stalo, že den předtím nečekaně umřela jedna těm lidem kolem blízká holka a tak se vernisáž zrušila a místo toho se jde pít a brečet do hospody. Mělo být umění a nějaká socializace a pak dobrý pivo a koukání po holkách a nezávazná nic neslibující konverzace a bylo jen dobrý silný pivo a konverzace a koukání po holkách. A hlavně bylo místo jen na barových židličkách, kde v rohu byla fotka té holky a parte a hořící svíčky, což mě teda dost rozptylovalo. U druhého piva už to bylo lepší, u třetího jsem začal mít pocit, že jsem ji znal a bylo mi chvíli smutno. Mezi třetím a čtvrtým jsem pozoroval hubenou holku s vlasy vyčesanými do culíku, jak si uprostřed plné hospody popotahuje podprsenku a šaty a rovná malá a asi i hezká prsa. Mezitím vším se proplétala barmanka a roznášela pití, zezadu do mě občas drnknula holka, co ke mně byla zády a pod tím vším běhal pes, který voněl mokrou trávou. Vzpomněl jsem si, jak jsme v ní jednou leželi po dešti a nebylo úplně jasný, jestli je víc mokrá ta tráva nebo Ty. A jak Ti potom vždycky ze zad ometám zelenošedý prach z kůry starých stromů, o které se opíráš vší silou, když to přijde.
Byl jsem včera v baru. Pršelo bez přestání cestou tam i cestou zpátky, už mi to lezlo na nervy, ale ta holka vedle na barový stoličce říkala, jen ať prší, hluboko uvnitř je všude hrozný sucho. A ne, na tohle „jsem suchá jsem mokrá“ vtipy nedělám, to už je fakt přes čáru i úmyslné trapnosti, to nechávám haha týpkům s masitými rty a mastnými pupky, kteří jako správný macho borci občas dají ženě pár facek, protože manželka má poslouchat, zvlášť když je Ukrajinka, ať je ráda do píči, že je ráda a drží ten svůj „rot“, nebo jí tam dám kokot, povídá spolužák z gymplu, kterej ho dodělal jen proto, že fotr byl Pomocná stráž Veřejné bezpečnosti a udavač. Pršelo bez přestání cestou tam i cestou zpátky, když jsem se zul, ukázalo se, že mám jednu botu úplně durch, což jsem vůbec necítil, protože jak jsem psal, mít čtyři silný piva a k tomu být ektomorfní 67kilový týpek znamená mít ráno kocovinu a říkat si kurva fix, to snad raději tu morální a možná jsem tu hubenou holku ošukat měl. (Neměl, má milá, ber to jako literární licenci. V tomhle textu je víc fantazie, než Tvých vlasů v mé posteli.)
Pršelo podle všeho celou noc, protože jsem otevřel okno dokořán a jak jsem byl líznutej (žádné trapné vtípky a umolousané dvojsmysly!), usnul jsem, a pršelo do pokoje i do ložnice, protože oboje jedno jest a ráno se mi zdálo, že se mi nějak houpe svět a říkal jsem si, ježiš kurva kocovinu chápu a snesu, ale blejt se mi fakt nechce, ale já neměl na vodě žaludek, ale postel. Jak celou noc vytrvale, bez ustání a nepřetržitě pršelo do pokoje, na podlaze bylo asi dvacet centimetrů vody a jak je smrková postel lehká a jak já taky, vždycky se jedna dřevěná noha odlepila od lina, jako když se ožralej jednonohej pirát vydává na cestu a postel se zahoupala a pak zase s ťuknutím přistála a pak se zase jiná noha lehce zaklepala a zvedla a tak to šlo do té doby, než jsem otevřel dveře a všechna ta voda se vylila do kuchyně. Sousedka se posere, napadlo mě hned. Ale ona je hned jak se oteplí na zahrádce u řeky a než se vrátí, proteče to dolů k druhé sousedce. Stejně jako tenkrát… ale to je jiný příběh. A tak jsem se přebrodil do koupelny, oholil si hlavu a péro a šel něco dělat. Svět je krásnej, když máš někde svoji holku. Viď.
Byl jsem včera v baru – Part III
Byl jsem včera v baru. Nebo možná nebyl, to je jedno. Je to hezká věta na začátek. Ve skutečnosti jsem byl v lese a pak v posteli. V lese jsem si píchnul třísku do prstu, v posteli prsty do mojí holky.
Den předtím jsem byl na vernisáži a pak na kávě se ženskou, která mě v patnácti vzala na zkušební promítání Carmen Carlose Saury a taky se přede mnou svlíkla od naha. Taková její hra asi. Pro mě trochu napínavá, jako doslova. Jí bylo pětadvacet, měla akné a hezký prsa a zarostlý klín, protože byly osmdesátky a ženský si neholily vůbec nic a chlapi jen vousy. A náušnice a tetování nosili buď lidi z krimu, nebo když se zničehonic uprostřed Václaváku vyloupnul nějaký exot. Praha ty vole. Uličkama kolem se chodilo pořád v přítmí, protože barákům padal štuk z fasád, někdy i cihly a někdy i nájemníci, když už fakt nevěděli co se sebou a jak dál. Takže to byly takový dřevěný tunely, na který občas shora něco slítlo, zadunělo to, rozprsklo se, člověk se lekl: kurvafix ty vole! a šlo se dál.
V Celetné byla vinárna U zlatého jelena. Ten jelen byl pro jistotu i na baráku a na štítu, byl to myslím nepravidelný dvanácterák, ale kdo ví a taky je to jedno. Jistý je, že ho maloval chlápek, co ho vyrazili z AVU a ze všech výtvarných spolků, protože když zase jednou bylo nějaký pojebaný výročí Velké říjnové, nebo Vítězného února nebo co, dostal za úkol udělat a na barák pověsit transparent s nějakým tím polodebilním nápisem, na který si za ty roky už ale všichni zvykli – a rudý hvězdy na oba konce. Chlápek si to nechtěl úplně posrat, tak to bez keců udělal, nápis, rovný, pěkná typografie, červený písmo na bílým plátně, prostě krása. Ale pak dostal žízeň a šel na jedno naproti na roh a to byla chyba. Potkal kámoše, který skončil noční na vrátnici a po prvním ranním pivu na spláchnutí hořkosti života hořkostí chmele zůstal pít, a ten kamarád se ho zeptal, co teď dělá. A on mu to řekl a to byla druhá chyba. Tenhle chlápek v tom podniku předtím dělal ve vývoji, jenže jak se to tady s Rusákama vyvinulo úplně na píču, nedával to a propadl se až na nočního hlídače. Ale zpět, zeptal se tedy našeho akademika, co zrovna dělá a on mu to řekl a inženýr mu řekl, že je kokot, což akademik uznal a na to si dali rum. No ale protože dělat zasraným komunistům transparent není totéž jako vytrčit na prvního máje vlaječku mezi pelargonie, rumů padlo víc. Takže když se pozdě odpoledne slušně ožralý a patřičně vyštengrovaný akademik dopotácel na AVU do ateliéru, dodělal jen ty hvězdy, napsal pár poznámek, vyvěsil to už potmě z okna a večerní tramvají se tmavou Prahou vykolejil domů.
A ráno byl mazec. Pracující lid si to na šichtu sere už třeba od čtyř ráno. Akademici a studenti mnohem později. Takže když dorazil náš akademik, s kocovinou jako kráva a mlhou v hlavě, před AVU už stály žlutobílý žigulíky Veřejné bezpečnosti a dvě neoznačená policejní auta. Co to kurva? …ale když zvedl hlavu, bylo jasno. Z budovy ještě pořád trochu sklesle visel transparent a na jeho koncích se skvěly dvě rudé čtyřcípé hvězdy. Čtyřcípé. A kurva… Začínal si vzpomínat. Sáhl do kapsy pro cigáro a nahmátl klíče od ateliéru, které při opileckém odchodu nepověsil na háček. Aha. Tak proto to ještě nesundali. Nemají klíče, kokoti. Ale od té chvíle to přestala být sranda. Když to zkrátím, abych vás nenudil. Chlápek se snažil vykroutit, přece jen, práci potřeboval a na AVU to byla pohoda, i když socialistický realismus byl blbější než kádrovák od tajemníka. Říkal a vyprávěl a líčil něco o tom, že chtěl upoutat pozornost, netradičně pojmout a uchopit téma, takový ty podobně dementní kecy, co se od poloviny devadesátek generujou na úvodní řeči vernisáží a tak. Měli smysl pro humor nebo hodně času. Asi oboje. Nechali ho vypovídat. Až když už se začal opakovat, řekli jen: můžeme vám něco ukázat, pane profesore? Jasně, hlesl a netušil. A tak před něj položili několik cyklostylových kopií, pár rozpíchaných papírů, jak krátce visely na nástěnkách po celé škole, kam je ožralý akademik večer rozvěsil a na každém bylo jen těch pár stejných řádků: Na základní škole nás učili, že rudá barva hvězdy symbolizuje krev dělníků a bojovníků za svobodu a jejích pět cípů ukazuje pět světových stran. Když jsem se zeptal učitelky, která je, kromě sever východ jih západ, ta pátá světová strana, řekla mi, že to je směr, kam jde naše země, cesta naděje a socialismu. A protože už jsem starej a vidím, že nejdeme cestou naděje, ale normálně do prdele, namaloval jsem jen ty opravdové čtyři cípy těch vašich světových stran a to ještě ten západní je delší, protože tam jsou fakt mnohem dál než my tady v tom zajebaným zpíčeným socialismu vy kokoti zasraný.
A tak tenhle chlápek maloval už jen jeleny do obýváků anebo na baráky, jako třeba v Celetné, kde byla vinárna U zlatého jelena, kde jsem se v polovině 90. let strašlivě ožral s mým tátou námořním kapitánem a poblil jsem schody před úplně ztuhlým japonským zájezdem a táta v tramvaji chroustal syrový žampion ukradený z fochu na tržnici, který mu několikrát upadl, takže to chroupalo na celou tramvaj, jako když v zubech drtíš krystalky posypové soli.
Ale to je jiný příběh. Myslím tak „Byl jsem včera v baru – Part IV“.
Byl jsem včera v baru – Part IV
Byl jsem včera v baru. Krásná Anežka, které teprve bude třicet, mluví spisovně a věří v něco víc než jen nebe a zemi, roznášela pití a když jsem se jí zeptal, jaký je to řezaný, omluvně špitla, že pivo nepije, takže neví. Nevím proč jsem si vzpomněl na spolužačku z vejšky, která při nějaké debatě na jednom z mnoha mejdanů s uzarděním prozradila, že jí je pořád záhadou, proč to Bůh tak divně udělal, že klitoris je tak strašně citlivý a přitom se jím čůrá. Holky na ni zůstaly zírat jak na zjevení, najednou bylo na pokoji úplný ticho, ve kterým tahle roztomilá a hodná spolužačka, která ještě v třiadvaceti, když v pátek přijela z koleje, musela vyluxovat celý byt a utřít prach a až potom směla ven, protože její fotr byl zakomplexovaný úřednický kokot, takže v tom tichu před výbuchem smíchu jen říkala a pořád, i v tom rachotu za chvíli, pořád dokola opakovala co je? co je? co je holky… co je?! A tak jí holky vysvětlily, že klitorisem se fakt nečurá, ale ona si trvala na svém, za svou vírou stojící jako skála, nebo možná spíš jak porcelánové dildo, které měla na pokoji jedna matematička. Když se dohadovaly už fakt dlouho, jedna z holek se už trochu nasrala a povídá jí, ty vole víš co? Běž na hajzl, chyť si ho a vyčurej se. Kamarádka se vrátila po delší chvíli, měla rozcuchaný vlasy a zářily jí oči a pořád něžně opakovala, ty vole, fakt že jo, ono to jde úplně mimo, tak to si ji teda nechám klidně vylízat.
Byl jsem včera v baru pod Červeným vrchem. Tam jsem jednou byl se svojí studentkou. Chtěli jsme to oba, ale já byl trochu nervózní, přece jen ty borovicové lesíky nejsou tak husté a je skrz dost vidět, a nevím, proč mi říkala, že má táta doma brokovnici a osmatřicítku, ale měl by být na pracovní schůzce, ale není si jistá a byli jsme kousek od baráku, kterým mě předtím rychle provedla a kde bydlela s rodiči. A bylo léto a všude lidi a vůbec, prostě nic, ale ona jak ve filmu říkala, to nevadí, to se může stát, což jsem sice věděl, ale stejně, že jo. Tenkrát jsem to ještě moc neuměl. Ale nakonec se ukázalo, že o dva roky starší, už osmnáctiletá sestra má zrovna volný panelákový byt, tak jsme zajeli tam a to už bylo krásný a něžný a blízký a mně bylo jasný, že ta maturita z češtiny je daná. (Vtipkuju, ty vole. Dal bych jí to, i kdybychom spolu párkrát nešukali.)
Byl jsem včera v baru pod Červeným vrchem. Dal jsem si čtyři řezaný a pak se zpátky přes most trochu motal. A padaly vtipný historky a říkal jsem, ty vole, to si musím zapamatovat, ale ráno jsem věděl kulový, akorát že nemám kocovinu, nikoho jsem neošukal a trochu mi hučí v hlavě. Tak lepší než v kládě, že jo.
To jsem vůbec netušil, že když po roce sypání přestaneš brát antidepresiva, naskočí chuť v plný palbě, jako když mi bylo dvacet. Budu muset postel dát kousek od zdi, nese se to celým barákem.
Chtěl jsem dneska spočítat, kolik jsem měl holek. Ne abych machroval, není čím, ale pro představu. Ale jak jsem začal vzpomínat, padla na mě nějaká Sehnsucht a moje holka zase jede na pár dní pryč, a jsem zase úplně sám, hubený, vyholený a potetovaný chlápek s modrými náušnicemi a šedýma očima, který si sám sebe váží asi tak 67 kilo, což je shodou okolností i rok a taky moc hezký číslo…
Byl jsem včera v baru – Part V
Byl jsem včera v baru. Byl tam i Prvok, Sukně, Plešoun, Polda, Číf a Ex. Číf jako vždycky v saku, seriózní jak ředitel jednotřídky, Plešoun jako vždycky vykládal historky jak tvoří a jak je slavný, Polda přišel zase pozdě a zpočátku se tvářil trochu rozpačitě, Sukně vyprávěl, jak buduje u baráku rybníček a ukazoval nám rozmazaný fotky focený asi z půl kilometru a tvrdil že ta tmavá čárka je bobr, Prvok mu na to řekl, že jedinou bobr čárku má Ex a ta se nasrala, otočila do sebe zbytek flašky červeného a odešla, protože je blond.
Přišla servírka, zrzka s tak velkýma očima, že i Prvokovo vypoulený modrý zaměřovače proti tomu vypadaly jak když plyšovému králíčkovi omylem nasadí červený korálek a místo hračky je angorská bestie a holčičky pak nemůžou usnout, ale jen do doby, než jim je třináct a vytěsní to zážitek vyššího druhu, to když je na rodinné oslavě v přítmí pokojíčku dole na palandě přefikne strejda, který na konci tříminutové penetrace nezapomene zopakovat, že jestli to někomu řekne, jednak jí nikdo nebude věřit, pak jí taky udělá příšernou ostudu a nakonec, kdo ví, taková bezcenná cácora, možná ji zabije. A pokud si myslíte, že si vymýšlím, aby to bylo zajímavý, tak ne. Ta holka se po každém sexu třásla až do svých třiceti.
Ale nic. Dějí se věci, že jo. Číf se podíval na servírku tím svým seriózním pohledem a povídá jí: Víte, slečno, my tady jsme učitelé, tedy, jsme i nejsme, já jsem ředitel a tady pan kolega kromě učení i spisovatel a tady druhý pan kolega hraje na kytaru a zpívá ve známé hudební skupině a tady pak kolega neučí vůbec, ale kreslí a píše básničky a… ale pak se podíval na zrzku a ta měla v očích úplně prázdno, protože se ztratila v první větě a jediný, na co se chtěla soustředit bylo, aby udržela v ruce podnos a v hlavě seznam objednávek, protože měla od začátku šichty už dvakrát v žíle, protože jinak se to prostě nedá vydržet, kurvafix.
A tak Číf plynule a rychle změnil téma a zase zpozornělé rusé slečně říká: Všichni si dáme gin tonic a tady pánovi prosím s citronem, a jestlipak slečno víte, proč tak často učitelky češtinářky opouštějí jejich manželé? Ono se obecně říká, že ti muži špatně snášejí ty literární romantické představy a tu jejich spisovnou mluvu, že. No, já se domnívám, že pravým důvodem bude to, že tyto ženy, učitelky českého jazyka a literatury, se prostě nechtějí nechat mrdat do zadku. A Číf položil pomalu obě ruce na kraj stolu a dlouze se servírce zadíval do očí.
Prvok, který se houpal židli, přepadl dozadu a zachránil ho jen blízko stojící sousední stůl, Sukně zařval, Plešoun jen koukal, co se bude dít, Polda to neslyšel a já se spolu s Čífem tiše smál a pozoroval servírku. Ta chvíli zpracovávala informaci, pak zavrtěla hlavou a řekla: Mně jazyky nikdy moc nešly, ale do zadku se mi to líbí. Co si dáte?
Byl jsem včera v baru – Part VI
Byl jsem včera v baru. No, nebyl, byl jsem sám v lese a ta úvodní věta už začíná být otravná, vím. Ale v lese to mám stejný jako v baru. Jen potichu pozoruju, poslouchám a dívám se.
Předposlední dubnová neděle, konečně zapršelo a teď už je zase jasno. Samota. Zalezlá pod nehty, studící pod kůží, zaseklá v duši.
Ta holka, když něco řekne, dívá se na tebe, ale jak dokončí větu, protočí oči a podívá se někam nahoru – do prdele, co to je za tik, nebo co to je, nějaká nonverbální komunikace nebo nějaká porucha a tak se na ni dívám, protože ke stropu už jsem se předtím podíval několikrát a už mě to nebaví a taky mi to připomíná porno, kde holka v předstírané extázi šilhá a některý ty pipky to dělají záměrně v domnění, že to je sexy, ty vole při takovým pornu si to prostě neuděláš, protože jednoduše máš pocit, že zneužíváš mírně retardovaného jedince anebo šukáš Bambiho, což mě teď napadá, že vůbec není jasný, jestli je ten kolouch holka nebo kluk. Nakonec je to jedno, nejspíš by v dnešní době byl zmatený a nebinární a maximálně by tak lehce beknul, viď.
Tak s touhle holkou jsem se dost nečekaně vyspal na jednom mejdanu (což spolužáci mlčky odsuzovali a spolužačky mlčky odsuzovaly), a byl lehce nervózní, protože jsem měl kdovíproč po kapsách jen jeden kondom, který se spotřeboval hned při prvním tříminutovém pokusu a díky jiné kamarádce budoucí gynekoložce a její středoškolské práci jsem měl pekelnou hrůzu z AIDS, a sakra, jo, orální sex jsem tenkrát měl jako věc, o které se ví, ale moc se to nedělá. No teď to taky nechápu, ale tyhle věčný „kdyby“ jsou dost legrační, nemyslíš? Myslíš. No já taky. Takže sex byl poněkud vyděšený, nevyholený, což tenkrát bylo úplně norma cajk cool easy a super a ta holka měla nádherný kozy. Prsa, sorry. Tenkrát jsem myslím ale taky říkal kozy, abych zapadl mezi chlapy. Což se nikdy nestalo, protože jsem vždycky byl trochu divnej.
A teď co ona nevím, vyholená asi bude, nevypadá na nějakou alternativní ezoterickou bytost, která si vlasy myje kašičkou z ovesných vloček, a prsa, nevím vůbec a asi vědět ani nebudu, protože jsem nepil a i kdybych pil, tak nechci a navíc se strašně bojím, že kdyby se udělala, protočí ty oči a zůstane jí to a pořád by koukala jen do stropu a já bych jí musel vodit na záchod a kdo ví, co ještě.
Víš přece, co to holkám dělá. Se vzdycháním a křikem se udělají, a pak třeba čtvrt hodiny nemůžou nic, pohnout rukou, nohou, ani mluvit. Tango Romeo takhle promlčí dohromady třeba dvě a čtvrt hodiny, protože se za odpoledne a večer udělá devětkrát a kdyby se už fakt nemuselo jít spát, tak… jedenáct je taky hezký číslo, viď.
Byl jsem včera v baru – Part VII
Byl jsem včera v baru. Viděl jsem to ve filmu – když jsi úplně v hajzlu, jdi do baru a ono se to vyřeší. Buď se s někým serveš a bolest těla aspoň na chvíli přehluší bolest duše, ideálně když se serveš kvůli záchraně krásný vysoký hubený krátkovlasý holky, na kterou se neurvale sápe týpek, na nějž se na tomhle prokletým místě před pár dny na útěku pověsila a on teď má pocit, že je jeho. A pak se seznámíte, romanticky si na baru povídáte, dáte si pár drinků a jdete na byt a všechny těžký myšlenky se vykouří dřív, než řekneš: Sekne ti to i nahý.
Mimochodem nikdy jsem nepochopil věty typu: Tohle je moje holka, tohle je moje přítelkyně, tohle je moje žena, když to někdo říká s takovým tím jednoznačným „to je moje“. Tohle je můj les! Ty vole, ten les tu rostl, když ještě nebylo jasný, která spermie vyhraje závod. A že zrovna ta, ze který se vyklube takovej vocas, viď. Ty seš úplně jadernej inžinýr sekačky a motorový pily. Ne vole, není to ani tvůj les, ani tvoje žena. Máš to na chvíli půjčený a když to posereš, nebudeš mít nic a tvoje děti se s tebou budu bavit jen ze soucitu. Budeš úplně sám gumo. A sám sis to taky posral. No nečum.
Ale ta motorová pila mi připomněla chlápka z Horký, to je vesnice, no, městys, na západě, jmenuje se Horká, protože ji založil nějaký ironik, je tam svinská zima a čtyři roční období se scukly na dvě: zimu a léto. S tím, že léto trvá asi čtyři měsíce. Zbytek je zima. Tomuhle chlápkovi, který dělal v lese a tak pořád nosil oranžovou kombinézu, do lesa, na úřad, domů i do hospody a buď smrděl olejem nebo voněl smůlou z borovic nebo byl cítit rumem a pivem a cigárama a nejčastěji to byl mix, takže když šel, působilo to jako když parfumerie Douglas najala nějakého bezdomovce, aby jí dělal tester. Tak tomuhle chlápkovi umřela babička, u který bydlel. Nevím proč zrovna u babičky, to se tak někdy stane, ostatně, já to měl stejný, když mě v šestnácti vyrazili z bytu ve čtvrtým patře paneláku a šel jsem do mini pokojíku pátého patra činžáku. Každopádně chlápkovi ta babička umřela. A protože to byl chlap jak medvěd, a ti bývají navenek drsní a uvnitř plní citu, sebralo ho to, úplně ho to rozsekalo a tak to šel přepít do hospody. Zapíjela celá hospoda. Jednak babičku taky měli rádi a ti, co jí moc neznali, se čelem ke smutnému oranžovému medvědovi báli říct ne. Ožralo se to tenkrát strašně. Strašlivě. Předseda Národního výboru, totiž, Obecního úřadu, si rozsekl čelo o pípu, starej cigán Cína se popral sám se sebou na hajzlu a výčepného našli až druhej den chrápat za hasičárnou. Ještě že babi umřela v létě, akorát dostal rýmu. Jinak totiž Horká byla vždycky první v televizní soutěži, na kterém místě umrzne první bezdomovec.
Ale. Zpátky do hospody. Když byli všichni úplně našrot, že už ani nemohli mluvit a bylo jasný, že je to dneska konec, medvěd se postavil na stůl a zařval: A teď všichni domů! A tak se sebrali a šli, včetně toho zmateného výčepního. A medvěd zůstal v hospodě sám a dopil pivo a nalil si panáka a na pult položil peníze, protože je poctivej chlap. A protože má taky smysl pro pořádek, srovnal stoly, sebral sklo, srovnal ubrusy a všechny židle otočil na stoly nohama nahoru, aby se starý od výčepáka ráno dobře vytíralo. Ale pak na něj plnou silou zase padl smutek. A pak chuť na panáka. Tak si dal. A ještě jednoho. A díval se v tom pološeru na stoly a židle na nich a ty jejich nohy namířený k nebi jak vyčítavý kárající prsty jeho babičky, když se moc ožral a ráno nešel krmit a musela ona, i když měla revma a záda ohnutý jak luk. A přišel na něj strašlivej smutek a divokej vztek na nespravedlivost světa, který mu vzal babičku, kdežto ta komunistická svině, jehož fotr rodině vzal statek, si spokojeně kouká na estrády v televizi… a tak popadl v koutě ležící motorovou pilu, kterou s sebou nosil téměř vždycky, ostatně, často chodíval na pivo rovnou z práce, a to na něj pak babička taky občas káravě kývala prstem… ááá, zařval medvěd v oranžovém hábitu a nastartoval a za řevu jeho a motorové pily všechny ty káravé prsty židlí otočených na stolech, aby se ráno dobře uklízelo, všechny ty nohy židlím uřezal, pak chcípnul pilu, nikdo už na něj neukazoval a tak si sedl do kouta, stáhl na sebe ubrus a usnul.
Když ráno přišla paní výčepní do hospody, otevřela dveře, pak je zase zavřela a na papírek napsala: Přijdu, až to uklidíte. Židle, než seženete jiné, si zatím půjčíme z kina. Babičku jsem taky měla moc ráda.
Byl jsem včera v baru – Part VIII
Byl jsem včera v baru. A potkal tam tu holku z posilovny, který minule když se sehnula k nastavování stroje, z tílka vypadlo prso. No, lépe řečeno, lehce vyklouzlo ňadro a úplně nejpřesnější popis by asi byl sjelo jí tílko bokem a ukázalo se její ňadro – krásný, malý, přesně podle pravidel přijímání tanečnic do Moulin Rouge: prohnutá křivka k malé růžové bradavce a pak opačný půloblouk dolů k jemné hrudi. Zachytila můj pohled, ale než stihla cokoliv, jen jsem se pousmál a řekl tiše: Sluší vám to. Zčervenala, otočila se a odešla někam mezi stroje, cvičence a hekání, vzdychání a kecání a všudypřítomnou dementní podkresovou muziku.
Po chvilce, kdy jsem si krátce představil, jaký by bylo tohle ňadro pohladit, jsem na to úplně zapomněl. A po té hodině a půl, kdy už trochu chcípám a na nějaký řeči typu Je to jen v hlavě, vole nemám náladu, navíc je to kravina, já se fakt nepotřebuju klepat na pásu, abych shodil, naopak, jsem se sebral a šatna, drink a vydýchat a pryč. A vejdu do foyer a tam sedí ona. A dívá se na mě. No tak se usměju, co jinýho, ale ona, když jdu kolem, řekne: To bylo moc hezký, jak jste se na mě usmál. A mě úplně píchne, ale hezky, protože ve fitku je to stejný jako v jiných pošahaných partách, všichni si pičo tykáme a jsme kámoši a děláme, že si potají nekoukáme na svaly a na zadky a na kozy a ve sprše na péro. A ona mi tak hezky řekne vy a usměje se a já řeknu… To jsem rád, tak se mějte hezky a zmizím a nechám ji tam, protože už zase vidím to její nahý ňadro a vím, že se mi líbí, ale tím to taky končí, protože chci tancovat a to romanticky, prostě úplný Tango Romeo.
Tango Romeo… To mi připomnělo, jak jsem jedné holce dal nůž. Vím, zní to asi podivně. Ale tohle nebyl jen tak nějaký nůž, tohle bylo Spyderco dovezený z Ameriky, lehká modrá verze, která krásně vklouzne do kabelky a budeš ho mít pořád u sebe. Viď. Ostřejší než můj jazyk.
A jak jsem krátce pomyslel na nože a hodinky, což je nějaká vášeň, kterou jsem sebral kdovíkde (a ženy), vzpomněl jsem si na jednu story, z níž plyne poučení – nemějte zbytečně moc nožů. Na moc hodinek už jsem změnil názor, to klidně, podle chuti a stylu dne, ale nože, nože maximálně tři. Proto jsem jich taky pár pustil z ruky.
Teď teda nemyslím příběh a zážitek, jak jsme jeli na soukromou prohlídku Svatovítské katedrály a já nevěděl, že nějaký ouřada zavedl kontroly a při vstupu na Hrad jsou bezpečnostní rámy. A já u sebe měl pistoli, porůznu po kapsách pět nožů a teleskop, protože jsem bydlel na periferii Ústí, což je celkem ošklivý město uprostřed krásný přírody, a hlavně, ne úplně bezpečný. Tak jsem našel nejbližší kavárnu a poprosil je, jestli by mi tak na dvě tři hodiny uložili moji „kabelku“ aneb taštičku přes rameno. Jo, byla trochu těžší, než je obvyklé, to jo. A servírce jsem dal vizitku s mým číslem a běžel zpátky na hrad. No a buď byla kráva servírka nebo kokot majitel, každopádně když jsem se asi po třech hodinách vrátil, už na mě čekala kriminálka v civilu, jeden takový zarostlý, druhý hrozivý tlustoprd a jelo se na služebnu do Dejvic. Ale jak říkám, tohle je úplně jiný vymyšlený příběh.
Tahle story je o třídním výletě. Nuda, vím. Ale je tam pointa a poučení! Byl to třídní výlet na druhém stupni, myslím sedmá třída. A v zadání bylo, kromě jiného, vezměte si kapesní nůž. Ty vole nůž!!! Normálně jedna z přísně zakázaných věcí. A co myslíte? Měli všichni s sebou nůž? Jasně, že ne. Spádová škola pro jednu větší vesnici dole u Labe a pár stavení někde po kopcích. Výběrko. Třídní učitelka už celkem nic moc nečekala, jen jednoho žáka, který přišel v pantoflích poslala domů a řekla, že se to nějak vyřeší. A vyřešilo.
Protože jsem magor – jak už jsem psal, a možná to už víte – tak mám nožů trochu víc. Tak jsem klukovi jich s sebou taky dal pár, ať si pak vybere, podle toho, co budou dělat. Učitelka na začátku nože vybrala, aby se cestou nepopichovali. Cajk. No a pak přišla chvíle, která nevím, jak je v osnovách popsaná, možná test zručnosti a zároveň zdravovědy a první pomoci, možná trochu pracovní výchova, no idea. Ale taky no idea co se žáky, co se, spolu s rodiči, na všechno vysrali. No a teď to přijde. Tahle učitelka, ty vole, vzala všechny naše nože a těm pitomcům, co jim rodiče nedali vůbec nic, ani pořádný boty, ani pití, ani svačinu, natož nůž, je půjčila. A protože to byli kreténi po rodičích, na těch nožích to jejich dělání čehosi je dodneška vidět. Když končili, pančelka přišla ke klukovi a povídá: Tak tady ti je vracím. Ty vole jaký tady ti je vracím. Kdo ti dovolil je těm degešům dát do ruky? Kluk jen koukal a z toho překvapení se nezmohl na slovo, za to já doma pak jo. Tohle, přesně tohle je to zkurvený socialistický myšlení, nějací pitomci nesplní úkol, jen a pouze z obyčejné tuposti, lenosti a vychcanosti a tak jim pomůžeme a dáme jim ze svého! Co na tom, že my jsme si na ty kudly vydělali a starali se o ně. Kdepak, dáme to těmhle vidlákům, kteří i nedělní oběd žerou lžící a jsme si všichni rovni! Nejsme, do píči. Přesně tihle polodebilové se pak léčili koňským odčervovačem, pili Savo a teď si na vesty přišívají Zetko. Zmrdi. Ale nejvíc mě sere ta učitelka. Tenkrát to byli kluci, ne úplně chytrý, ne všichni za to mohli. Ale ta autorita, která úplně v pohodě vezme z cizího. To je průser. Tam začíná potřeba umlátit všechno odlišné, zahrabat všechno jiné, rozbít všechno, čemu nerozumím. Ale hlavně, hlavně, ať jsme si všichni tak nějak rovni. A pak je všechno nakřivo.
Kurvafix!
Sorry?
Byl jsem včera v baru – Part IX
Dneska to budou krátký věty, Devátá je poslední. A jsem tu s ní úplně sám a naposledy.
Byl jsem včera v baru. Obešel jsem ho kolem dokola, ale nikde nikdo. Až po chvíli jsem si uvědomil, že se nestmívá, ale svítá. Prášky na spaní bez vedlejších účinků. To sedí. Akorát nikde nepíšou varování pro vyhublý chlápky, který to sundá tak, že si jednak nic nepamatují a pak se jim taky otočí den o 12 hodin. Má to fakt dost drsnej záběr. Což mi připomíná historku z devadesátek, z koleje o letních prázdninách. Všichni normální lidi jeli samozřejmě domů k rodičům, nabrat síly, já žádný domů neměl, tak jsem byl na koleji se svojí holkou. Jo, to je ta, jak ji pak střihnul ten tělocvikář, ale to asi bylo na oplátku, protože na gymplu jsem zase já dal za uši jeho vysněný krasavici z prváku.
Prostě žili jsme na koleji, léto, devadesátky. A jednou, asi ve dvě v noci, volá na pokoj vrátná… teď přemýšlím, že to je kravina, na pokojích nebyly místní telefony… nebo jo, to je jedno, prostě vzbudila nás vrátná, že tam přišla bílá holka, která je úplně špinavá, pološílená a přiběhla odněkud zezdola z Předlic. Když jsem dorazil dolů, seděla tam, odvyprávěla nám story a už jsme volali policajty. S kámoškou šla na diskotéku do Družby. Dala si džus, malou vodku, druhý džus a šla se vyčurat a… probudila se v nějakým špinavým sklepě, kam jen problikávaly pouliční lampy. Dveře zavřený, podlaha studená, v rohu nějaký bordel. A v hlavě hučení a všechno trochu rozmazaný. Když to zkrátím. Holce někdo hodil do pití Rohypnol, zbytek té party pasáků dealerů a sráčů všeho ražení ji odvedl ven, jako že přebrala, tam ji hodili do žigulíka a odvezli do Předlic, mezistanice, než ji převezme jiná parta. Obchod s bílým masem v černé čtvrti. Ale, holka měla výdrž a asi na ni taky na chvíli zapomněli. Brzy se probrala a naštěstí bydlela v baráku, takže nebyla úplně levá. Z bordelu v rohu vytáhla nějaký železný jekl a kus dřeva a přes něj ty napůl shnilý dveře vypáčila přes panty a zdrhla. A první osvětlený slušný barák, na který narazila, byla kolej. Zírali jsme na ni úplně vykulený, zažívali jsme tehdy leccos, ale kurva! tohleto? A pak vrátná zničehonic a úplně mimo povídá: Hele, hele, co to je? A tou prosklenou kukaní vidíme na parkoviště, a tam stojí žigulík, za volantem chlap jako kráva, dva tlusťoši sedí vzadu a spolujezdec se valí ven a ke vchodu. Ty vole, zamkni! A pak jen přes sklo slyšíme: Votevřte mrdky, nebo to rozmlátíme a rozbijeme vám držky! A do toho vrátná rozklepanými prsty volá 158. A do toho gorila řve o něco víc: Pičo vodevři kundo, nebo tě fak zabiju! Ale pak se Klíšskou, bývalou Leninovou mihne policejní auto, jen běžná hlídka, ale týpek znervózní. Vrátná mi podává sluchátko, tam se ozve taková ta klasika tísňová linka policie české republiky nebo tak něco a tak chlápkovi říkám, co se děje a ať pro tu holku pošlou auto. A on na to: A nemohla by sem k nám na služebnu sama dojít? A to mi ruply nervy a už to jelo: Ty vole děláte si prdel, my tady máme před vchodem auto plný cigošů, nejspíš těch, co ji unesli, holka je úplně v hajzlu, a já ji jako mám poslat za váma?! Jsme tady a čekáme na hlídku! A jak jsem byl nasranej, tomu za sklem jsem ukázal fakáče a pak vedle hlavy zakroužil ukazovákem jako že policejní majáček. Tomu kupodivu kokot porozuměl, ještě párkrát tlustoprdskou rukou pohrozil, pak nasedl, až se žigul zhoupnul a odfrčeli dolů do Předlic. Nějakou dobu jsem tím směrem nechodil.
Ale nejsou všichni policajti fízlové nebo pitomci. Jako vážně, často mi pomohli. Ostatně, na té periferii, kde jsem bydlel, mi na sebe dali přímý mobil, ať se nezdržujeme voláním přes centrálu. No, možná taky nechtěli všechny akce evidovat, a já teda taky ne.
A vzpomněl jsem si na kamaráda ze základky, chodili jsme spolu do školy a ze školy. Já premiant, on trojkař, můj táta kapitán, jeho možná major, ale to jsem tenkrát nevěděl, nemluvil o tom. Můj táta kapitán námořní, jeho major policajt. Ten táta policajt měl tři kluky a všichni jsou policajti. Vždycky mi to přijde vtipný.
Byl to drsnej přísnej fotr, který s námi jednou zachraňoval vrabce s křídlem slepeným asfaltem z horké letní ulice, tři hodiny ho myl benzínem a pak už jsme museli domů a podle mě toho ptáka pak konečně musel zabít, protože to prostě jinak nešlo.
A jednou moje máma nějak někam musela a tak mě do večera hlídala máma tohohle spolužáka a udělala k obědu omelety a příšerně je spálila, ale fakt brutálně, a kamarád jí to říkal a nechtěl je jíst a já jsem byl slušně vychovaný, a taky měl hlad a tak jsem tři snědl a ta jeho máma říkala: No vidíš, Petrovi to chutná! a já druhej den kadil úplně černý hovínka a smrdělo to jako když bouchnou kamna.
Bydleli jsme v paneláku s výtahem, za ním pod schody se dalo schovat kolo, v kočárkárně byly kočárky a pak kola a občas kus nábytku a v sušárně bylo vždycky hrozný vedro. A pak tam byl takový kamrlík, kde byly věci na úklid chodby a smaltovaná výlevka a ten kamrlík byl odemčený, aby se nikdo nemohl vymlouvat, že nešlo uklidit. A my si hráli na schovávanou a já se v tom kamrlíku vždycky schoval s holkou, co bydlela šikmo pod námi a její táta byl borec, co doma nikdy nenosil tepláky a její máma byla moc hezká a ta holka po ní a tak jsme tam hned po začátku odpočítávání schovky zajeli a líbali se a bylo to děsně vzrušující, ale moc dlouho to netrvalo, protože když nás tam, na stejném místě asi popáté, její mladší sestra a můj mladší bratr našli, protáhli obličeje a řekli, že tohle není žádná hra a že je to nebaví. No jasně, že to nebyla žádná hra. A už tenkrát mě moc bavila.
A tak jsme šli hrát kuličky a já měl spoustu hliněnek, ale taky chcanky a pak ty fialově temný černý a těm jsem zapomněl, jak jsme říkali. A kdo měl vrtule, byl borec největší.
Jednou v tom trávníku mezi paneláky, kde jsme si hráli, bylo vosí hnízdo, tak táta jiného kamaráda přinesl kanystr benzínu a chvíli to tam lil, pak udělal dva kroky dozadu a škrtl sirkou, zapálil kus Rudého práva a hodil to tam. A byla to strašná šlupka, rána taková, že matky, co se opalovaly na balkonech koukaly přes zábradlí, kdo naboural. A ten táta, když se zvedl ze země, se jen oklepal a řekl: Bylo toho asi trochu moc. A odešel. A my zírali do té díry a říkali si, kam asi vede.
Pak bylo léto a my sjížděli řeku, která tenkrát ještě nebyla zregulovaná, pluli jsme na ukradených duších od traktoru, na březích rostly stromy a ve spárách mezi kameny splavů jsme lovili vranky a jednou jsme viděli chlápka, co si honil péro dole u břehu a toho jsem se dlouho nemohl zbavit, protože jsem byl malej kluk a zdálo se mi, že tenhle chlápek v ruce drží snad nějaký obří klacek nebo co.
A jednou mě někde mezi jatkama a kasárnama Rusáků chytli nějací starší kluci a odtáhli mě do křoví a na holý břicho mi dali měděný dráty od černého bakelitového polního telefonu a točili kličkou a do mě šel proud, ale nikam jsem se nedovolal.
A taky někdo vykradl stavební buňky u vojenčáku, kde jsme si hráli když tam necvičili Rusáci a přijeli policajti a zavolali si nás a dívali se nám na podrážky a mě sebrali prak, co mi na památku dal děda, protože řekli, že je to zbraň. Bál jsem se, a mámě to až večer řekla sousedka, která na nás zazvonila, protože jí to taky kluk řekl až večer. A obě byli hrozně naštvané a volali někam na policajty, ale nestalo se samozřejmě nic.
A kousek dál byla jen volná plocha a tráva a nepořádek a tam mi, když nám bylo devět, jedna holka řekla, že mi ji ukáže, když jí ho pak ukážu taky. Tak mi ji ukázala a měla ji moc hezkou a já jsem pak utekl. Potkal jsem ji po letech, už byla velká, moc krásná a já jsem si na to vzpomněl a ona taky, ale jen jsme se usmáli, protože některé věci… některé zážitky by neměly ztratit kouzlo.
