Blog

V šest ráno sraz v „ULICE PRÁCE“, jako každý rok na Prvního máje, po ránu je zima, svetry narvané pod pionýrský kroje, Bartoníčkový rostou prsa a Hájek má punčocháče a Adamec zlomil mávátko a bude mít poznámku, je mi strašná zima, už abychom šli, ale kolem jdou zamračený chlápci se samopalama, hele, tamhlety

Cestou z Teplic přes Ústí sucho, venku i na patře, jak bez chuti. Před Děčínem mokrá silnice. Vůně spláchnutého prachu. Stejně omamná jak vůně holky po milování.

Babička byla Němka mluvila německy francouzsky anglicky Když po válce přišli s dědou do Čech lidi co neuměli správně napsat ani vlastní adresu na ně řvali – táhněte kurvy táhněte Zpátky do Reichu Máma a strejdové se až ve škole učili česky drsný to bylo Když babička umřela nejvíc brečel ten strejda co měl

„Kdo je ten muž vysoko na skále za domem? Nechystá se snad…!“   „Ach prosím vás. Vždyť já už dávno letím. Jen vy to ještě nevidíte.“  Nebe nad Děčínem míchá barvy sepraných pyžam a košilek Ošálen starorůžovou sáhnu po mladičké barmance: Ještě jednou prosím aspoň… ještě jednou V bledě modré ti to sluší

K obědu bílý mraky černý kafe starý dopisy A jsi tu zas stojí mi čas A starý kosti minulosti nikde nevisí

Prší. Šedovlasá paní v bundě přes pyžamo venčí slepou fenu. Jdu do auta, strašně důležitě spěchám do práce. Pomalu, pomalu… tady, tady…, říká paní psovi. V ten moment se mi to všechno protne. Nějakou dobu trvá, než se zase dám na cestu.