Teď jsem si vzpomněl, jak nás v 90. na hranicích mezi Švýcarskem a Francií prohledávali celníci. Předtím nás totiž na dálnici sebrali policajti, protože sjetej černoch, co nás vezl od Curychu, přejel odbočku a místo aby nás vyhodil směrem na Francii, jel dál na Bern, a když jsme se probudili – my jsme totiž z
No… to máš jako tenkrát v devadesátkách. To byly super roky, viď, že byly, no a dneska nějaký debilové vykládaj, že se všechno rozkradlo. Hovno rozkradlo, nasraný sou, že voni už nemůžou dál krást. Za socialismu, za komoušů, no ty vole, přece kdo nekrade šidí rodinu! Sráči. To samý byl kvestor na univerzitě po revoluci,
Ty vole dneska jsem pozoroval ženskou v oranžový vestě, jak tím motorovým fukarem honí listí. A foukal vítr, takže vždycky když už to měla skoro hotový, jedním máchnutím to smetl na začátek, jako když utřeš tabuli a bylo to stejný jak před hodinou, když tady začala s tím krámem vrčet a smrdět. Normální člověk by se
Vlaky dneska skřípou jak tvoje zuby ze spaní, miláčku. Neříkej mi kurva miláčku, nesnáším to. Neříkám ti kurva miláčku, říkám ti jen miláčku, a jestli jsi kurva, tak já jsem děvkař jak… Ty vole ty seš děvkař, i kdybych já byla panna… Neříkej to! Jedna moje holka věřila a od tý doby říkám
Cyklámová podprsenka & art a její kozy (Povídka z devadesátých.) Já už s Kateřinou nikdy nikam ven nejdu, řekla Anna Marie a dál si zkoušela podprsenky – mám si vzít tu fialkovou nebo tuhle? Vem si tuhle, odpověděl jsem, i když jsem věděl, že je to marný… To říkáš jen proto, že už ji
