„A jak jsi říkal, že se to čte?“ Holka přestala zírat na dřevěný oprýskaný stánek, potlučený petrolejově modrými cedulemi s nabídkou, kde za plexisklem zrzavý východní Němec s bříškem a legračním tetováním nabízel housky s rybou na tausend způsobů, a zadívala se na drobné nažloutlé kamínky, kterými smýkaly vlnky slabého příboje. Říkala si, který z nich je matný jantar a který malý křemen, protože křemen, když je mokrý, zmate leckoho. Mokrý, hm, lehce se zachvěla, když si vzpomněla na předchozí noc. Šli si v noci zaplavat, ale nakonec se lehce opilí váleli ve studených vlnách na kraji pláže, ve kterých se převalují dlouhé zelené řasy a skřípe písek. Mokrá voníš jako chaluhy, řekl holce chlápek a málem se urazila.
Písek! Teď jí to doteklo, teď jí to došlo, písek, vlny u břehu jsou plný zvířeného písku a chlápek, když mi šeptal, že chutnám slaně, to taky necítil. Proto jsem odřená, kurvafix, no jasně. Ale neřekla nic, jen si trochu povolila kraťasy a dál zírala do vody.
Voda prudce vrhala kamínky k břehu a pak je pomalu stahovala zpátky, mlely se pořád dokola a některé zůstávaly téměř ve stejné dráze. Taky nevědí, co chtějí, pomyslela si a smutně se usmála.
Pitomý kamínky, mohla bych na ně koukat celý den… a najednou si vzpomněla, co jí to připomíná, malá holka stojí v sámošce u obrovské smaltované mašiny u pokladny, všechno kolem voní mletou kávou, zrnka v plexisklovém otlučeném násypníku se točí přes sebe, pomalu klesají a mizí a dole roste tmavě hnědá vonící vrstva. Tu vůni jako holka milovala, ale napít se tenkrát kafe bylo fakt odporný.
„Dala bych si kafe,“ pokračovala holka, aniž by počkala na odpověď, jak se to teda čte. „Nebo housku.“ „Nebo kafe a housku,“ usmála se na chlápka, který se na ni láskyplně díval, a přitom si otíral mokrý písek chycený mezi prsty na nohou. „Brrroetchjen,“ povídá chlápek, „brrroetchjen se to čte.“ „Aha, já myslela brétchn,“ povídá holka tak jakoby bokem, a přitom pokukuje po klukovi, co si nese kafe, tácek s rybou a dvě čerstvý housky. „No, ne, prostě se to čte brrroetchjen,“ poznamenal chlápek, dlouze se na holku podíval a pak se významně rozhlížel kolem. „Co je? Co je, co je, co je?“ vypískla holka. „Nic, vyhlížím nějaký lepší stánek,“ odpověděl chlápek a zadíval se na zmalovanou krasavici, která se sunula po pláži, jako když se z doku spouští opravený šíf. „Kecáš, čumíš na ženský. Ale mně to nevadí. A taky můžu koukat na chlapy. A taky budu koukat na chlapy!“ „Co blbneš, miláčku?“ chlápek přestal šťourat z meziprstí poslední zrnka mokrého béžového písku a zadíval se na holku. „Zíral jsem na tu krasavici bohatou, protože tady pluje jak mateřská letadlová loď a taky jsem si všiml, že má paruku a umělý kozy. A mě se líbí tvoje vlasy a tvoje malý prsa. A božský zadek!“

„Šla bych teda na kafe do Port-Coffe do Alstadtu,“ povídá najednou holka, „tam prý mají dobrý a můžeme koukat na Rujánu a na jachty a na šífy… najednou si všimla záblesku smutku v chlápkových očích. „Co je?“ „Co by bylo. Všechny ty minulý cesty, který jsem minul. Všechny ty příště, který jsem nechal plavat. Všechny křehký jistoty, který jsem radši propálil, než abych jim uvěřil…“ „Ty vole, ty vole, co to plácáš?“ kouká na něj vyjeveně holka, „to jsi jako zapomněl, cos jsi všechno dokázal a hlavně, co všechno umíš?“ „To umí každej,“, chtěl chlápek dál mluvit, ale holka už po něm skočila a pak mu pořád dokola říkala, že fakt ne, že to fakt neumí každej, takhle psát, takhle vidět věci, takhle kreslit a ať už se přestane vymlouvat na matku a traumata z dětství a na čas a na práci a na všechno možný další a začne něco dělat, protože jinak ten talent prosere a podruhý šanci prostě nedostane a hlavně, pokračovala „i když moc hezky mluvíš a píšeš, tak slova nejsou činy, že jo,“ a na to se chlápek usmál, protože tohle bylo jejich heslo a taky nůž, druhej k tomu modrýmu, co holce jednou dal na promoklé studené louce, a kousek dál holku opřenou o mladý stromek objímal v tom studeném větru tak prudce, až zašeptala, že nemůže dýchat, a pak ani mluvit, a horké prsty a srdce a láska byly to jediné, co chlápek v té chvíli promrzlého podvečera cítil.

„Šla bych na kafe do Port-Coffe, a pak dál, je nádherně, sice jsme moc nespali a bolí mě trochu břicho, ale je tady tak krásně!“ usmála se celými zuby holka a chytla ho za ruku a pak tak tiše, ale s jistotou řekla: „Tak pojď jo.“

„Zwei Kaffee und ein Kuchen, bitte schön und Danke!?“ řekla pak v malé kavárně Port-Coffe na Hafeninsel ve Stralsundu, kde to na záchodě bylo cítit mokrými lany a rybinou. „Jsem se to učila snad čtvrt hodiny,“ řekla, ale pak si všimla, že chlápkovi cuká, „no dobře, půl, půlhodiny, no. To je taky řeč tohleto, zlatá angličtina nebo španělština.“ Ale chlápek se culil dál: „To bylo moc hezký, jak jsi řekla prosím a hned pro jistotu i děkuju.“ „Ježiškurva, no!“ udělala holka, ale oběma se oči smály, a tak už to nechali plavat.

„Ach bože… to bylo krásný,“ zašeptala potom a protáhla se. Ležela chlápkovi napříč v náručí, mžourala do jasného nebe a tiše oddychovala. „A všiml sis, ten týpek, co nám přinesl kafe ve čtvrtlitrových hrnkách, jak kdybychom byli u něj doma, na někoho před kavárnou čekal a telefonoval, a přitom se před všemi těmi stolečky a turisty přes tu trochu ušmudlanou zástěru úplně neskrytě drbal na koulích… já ty přístavní borce prostě miluju – ale tebe víc, námořníku,“ usmála se a zvedla hlavu, až málem spadla z lavičky na Nordmole, kde oba tak napůl seděli a napůl leželi. „Asi mi pod tebou brzy odumře ruka,“ po chvíli poznamenal chlápek a dál se tiše díval na lodě a na moře.

Letadlo se zvedalo pomalu, jako když se ráno zvedá chlap, na kterém pozdě k ránu holka unavená milováním usnula, a i když je to lehká holka, i chlápek je po tom všem – devětkrát nejmíň, viď – docela utahanej. Ale pak malý Boeing škubne nosem nahoru a stejně cukne chlápkovi a než se naděje, cítí, jak si ho bere proud a pak jen střemhlavé stoupání a pak pár jemných záškubů a letová hladina se vyrovná a chlápek i holka dýchají a cítí, že jsou vysoko, daleko, úplně sami zase šťastní na chvíli.

Uber taxikář Ruzgar jel jak vítr. Mezi spotřebou paliva a času volil naftu, takže z letiště jeli průměrně 130 kiláků v hodině, na značkách s radary sympaťák zpomalil a pak zase vystřelil, mezi tím ladil příšernou německou muziku (kurvafix, to jsou snad Puhdys, řekl chlápek holce, a vzápětí mu došlo, že to ještě nebyla na světě), hledal trasu dalšího zákazníka a otáčel se na ně dozadu a ptal se, odkud z Česka jako jsou, takže když konečně u Hiddenseer Hotelu na Haffenstrasse 12 vypadli na chodník a taxík odpálil, chlápek jen hlesl: „Ty vole a pak se lidi bojej lítat.“

A hned pak se hrozně smál, protože holka v hotelu u moře připlatila za pokoj s oknem, ale nikde už se nepsalo, kam to okno vede. A tak ho chlápek otevřel a koukal do obrovského světlíku vnitrobloku hotelu, kde se blýskaly nerezové trubky ventilace z kuchyně, hučela klimatizace a ráno zavoněla připravovaná snídaně. Spíš teda zasmrděla, ale chlápek nechtěl kazit romantiku, a navíc mu to celý přišlo fakt hodně vtipný. A když pak zjistil, že na hotelové chodbě naproti je okno, které když se otevře, je přes ten světlík jejich oknem vidět přímo do postele, smál se ještě víc.

„Jela bych na útesy, můžeme sbírat kamínky a pazourky a zkameněliny, bude tam už asi hodně lidí, ale mně to nevadí,“ zazívá ráno holka. Co tobě? Mně je to jedno, řekne chlápek, mně je dneska všechno jedno, teda pokud budeš se mnou. A kde bych asi byla, opáčí holka, zakousne se do kaki a šťáva jí teče ze rtů. „Hele, víš že jsem tohle nikdy předtím…“ „Nedělal?“ skočí mu holka do řeči… „Ale… no, jak na tohle odpovědět, chci říct kaki, víš, že jsem to vůbec neznal? Nějaký tomel japonský, ty vole, kdo by to jedl.“ „No proto se tomu taky u nás říká kaki, což je vtipný, protože to je latinsky, ale zas je fakt, že tohle ovoce prostě knedlíci nekupujou, no.“ „Diospyros kaki… to je jak nějaký zvíře… nebo pohlavní choroba,“ pokračoval chlápek. „Seš pitomej, začalo mě svědit, neříkej takový věci.“ A holka si lehounce podrbala svoji nádhernou úplně holou kundu a spolkla poslední sousto: „Nedáme si předtím ještě jedno kafe?“