„A jak jsi říkal, že se to čte?“ Holka pozorovala drobné kamínky, kterými smýkaly vlnky slabého příboje, jako když se díváš do plexisklového mlýnku na kafe a kávová zrnka pomalu klesají a mizí a dole roste hnědá vonící vrstva, jejíž vůni jsme jako děti milovaly, ale napít se tenkrát kafe bylo fakt odporný. „Dala bych si kafe,“ pokračovala holka, aniž by počkala na odpověď, jak se to teda čte. „Nebo avokádo.“ „Nebo kafe a avokádo,“ usmála se na chlápka, který se na ni láskyplně díval, a přitom si otíral mokrý písek chycený mezi prsty na nohou. „Žoan Miró,“ povídá chlápek, „žoan miró se to čte.“ „Aha, já myslela chuan, jako že španěláci čtou všechny j jako ch,“ povídá holka tak jakoby bokem, a přitom pokukuje po chlápkovi, co nese tašku s ovocem: „Avokádo!“ „Stejně jako jsi vyprávěl, jak ses jednou před iks lety, když ti bylo jako teď mě, haha, ztrapnil na večeři před kolegy z agentury, když jsi přečet v jídeláku, že ten stejk je s jalapeňos a ono se to čte chalapeňos.“ „No, možná ztrapnil, ale stejně jsem tam jinak byl nejchytřejší, takže mi to bylo celkem jedno,“ poznamenal chlápek, dlouze se na holku podíval a pak se dlouze a významně rozhlížel kolem. „Co je? Co je, co je, co je?“ pískala holka a poskakovala kolem, až vířila suchý písek kousek dál od vln. „Nic, hledám kafe,“ odpověděl chlápek a zadíval se na zmalovanou krasavici, která se sunula po molu, jako když se z doku spouští opravený šíf. „Kecáš, čumíš na ženský. Ale mně to nevadí. A taky můžu koukat na chlapy. A taky budu koukat na chlapy!“ „Co blbneš, miláčku?“ chlápek přestal šťourat z meziprstí poslední zrnka špinavého plážového písku a zadíval se na holku. „Zíral jsem na tu krasavici bohatou, protože tady pluje jak mateřská letadlová loď a taky jsem si všiml, že má paruku a umělý kozy. A mě se líbí tvoje vlasy a tvoje malý prsa. A božský zadek!“

„Šla bych na kafe k Sagrada Família,“ povídá najednou holka, „vím kudy, už jsem tady jednou byla,“ pokračovala a ani trochu si nevšimla záblesku smutku v chlápkových očích. „Nebo můžeme jít příště, třeba ji do té doby dostaví, haha.“ A pak si všimla: „Co je?“ „Co by bylo. Všechny ty minulý cesty, který jsem minul. Všechny ty příště, který jsem nechal plavat. Všechny křehký jistoty, který jsem radši propálil, než abych jim uvěřil…“ „Ty vole, ty vole, co to plácáš?“ kouká na něj vyjeveně holka, „to jsi jako zapomněl, cos jsi všechno dokázal a hlavně, co všechno umíš?“ „To umí každej,“, chtěl chlápek dál mluvit, ale holka už po něm skočila a pak mu pořád dokola říkala, že fakt ne, že to fakt neumí každej, takhle psát, takhle vidět věci, takhle kreslit a ať už se přestane vymlouvat na matku a traumata z dětství a na čas a na práci a na všechno možný další a začne něco dělat, protože jinak ten talent prosere a podruhý šanci prostě nedostane a hlavně, pokračovala „i když moc hezky mluvíš a píšeš, tak slova nejsou činy, že jo“ a na to se chlápek usmál, protože tohle bylo jejich heslo a taky nůž, druhej k tomu modrýmu, co holce jednou dal na promoklé studené louce, a kousek dál to holce opřené o mladý stromek udělal prsty tak, že křičela, až se zvedli ptáci, a prsty a srdce a láska byly to jediné, co chlápek ve chvíli toho promrzlého podvečera cítil.

„Šla bych na kafe k Sagrada Família, a pak dál a je nádherně a sice jsme moc nespali a bolí mě trochu břicho, ale je tady tak krásně!“ a usmála se celými zuby holka a chytla ho za ruku a pak tak tiše, ale s jistotou řekla: „Tak pojď jo.“

„Ach bože… to bylo krásný,“ zašeptala holka a protáhla se. Ležela chlápkovi napříč v náručí, mžourala do jasného nebe a tiše oddychovala. „A všiml sis, ten týpek, co nám přinesl kafe ve čtvrtlitrových hrnkách, jak kdybychom byli u něj doma, pak někomu telefonoval, na někoho před kavárnou čekal, a přitom se před všemi těmi stolečky a turisty – a těma Polákama, co v poledne pili pivo z tupláků a hulákali při videohovoru cześć synku – při tom se přes trochu ušmudlanou zástěru úplně neskrytě drbal na koulích… já ty španěláky prostě miluju… ale tebe víc,“ usmála se a zvedla hlavu, až málem spadla z lavičky v malém parku pod Sagradou, kde oba tak napůl seděli a napůl leželi.

„Asi mi pod tebou brzy odumře ruka,“ po chvíli poznamenal chlápek a dál se díval nahoru do změti věží chrámu, ve kterých vysoko nahoře trčel ukotvený jeřáb. „Víš, že to od roku 1882 pořád stavějí?“ „No vím, vidím ten jeřáb ne,“ zašklebila se holka, „a taky vím, že ho chtěli dokončit po 144 letech, takže za dva roky mělo být hotovo, a 144 je dvanáct na druhou nebo jinak dvanáct krát dvanáct anebo taky tucet krát tucet, což by se ti mohlo líbit, když mi pořád píšeš v jedenáct tečka jedenáct a tváříš se při tom nevinně jako že to je úplně náhoda anebo osud.“ A holka se zašklebila o trochu víc a pak zvedla a natáhla krk: „Dej mi pusu.“

„Dos copas de vino tinto, por favor…“ řekla ten večer holka v malém baru v úzké uličce Carrer d’en Gignàs 13 a kluk za barem se usmál a zeptal se, jestli jsou holka s chlápkem Portugalci. A víno bylo výborný a olivy taky a když se holka zeptala, jestli si může vzít ten stroužek česneku, naloženého mezi olivami, chlápek řekl, že jo, že má v plánu jiné jemnější chutě. A holka řekla, že díky, ale že se ptala i proto, i když chlápek nechce, jestli si může vzít česnek, protože i naložený, pořád je to česnek, že jo. A chlápek na ni udiveně koukl a řekl jí, ať dělá, na co má chuť, stejně jako to dělá v posteli a holka řekla tak jo, kousla do česneku, usmála se a zajel jí do krku hladce jako když holce pohladíš klín. A pak si povídali a kolem žil španělský bar a chodili lidi, těsně kolem jejich očí stoupaly cizí nohy po točitých schodech někam nahoru, ale holka s chlápkem to všechno vnímali jen tak na okraji, jako když stojíš u moře, pod nohama se ti melou kamínky a střepy ohlazené vlnobitím a ty slyšíš a vidíš a cítíš jen vlny, a vlny a vlny.

Letadlo se zvedalo pomalu, jako když se ráno zvedá chlap, na kterém pozdě k ránu holka unavená milováním usnula, a i když je to lehká holka, i chlápek je po tom všem – devětkrát nejmíň, viď – docela utahanej. Ale pak malý Boeing škubne nosem nahoru a stejně cukne chlápkovi a než se naděje, cítí, jak si ho bere proud a pak jen střemhlavé stoupání a pak pár jemných záškubů a letová hladina se vyrovná a chlápek i holka dýchají a cítí, že jsou vysoko, daleko, úplně sami zase šťastní na chvíli.

Uber taxikář Ahmed mezi spotřebou paliva a času volil naftu, takže z letiště jeli průměrně 150 kiláků v hodině, na značkách s radary sympaťák zpomalil a pak zase vystřelil, mezi tím ladil taneční videoklipy na dotykovém panelu, hledal trasu dalšího zákazníka a otáčel se na ně dozadu a ptal se, odkud jsou, takže když konečně u Hotelu del Mar na Pla de Palau vypadli na chodník a taxík odpálil, chlápek jen hlesl: Ty vole a pak se lidi bojej lítat.

A hned pak se hrozně smál, protože holka v hotelu kousek od moře připlatila za pokoj s oknem, ale nikde už se nepsalo, kam to okno vede. A tak ho chlápek otevřel a koukal do obrovského světlíku vnitrobloku hotelu, kde se blýskaly nerezové trubky ventilace z kuchyně, hučela klimatizace a ráno zavoněla připravovaná snídaně. Spíš teda zasmrděla, ale chlápek nechtěl kazit romantiku, a navíc mu to celý přišlo fakt hodně vtipný. A když pak zjistil, že na hotelové chodbě naproti je okno, které když se otevře, je přes ten světlík jejich oknem vidět přímo do postele, smál se ještě víc. A večer při návratu to chodbové okno pootevřel a pokojové taky, jen zatáhl závěsy, aby holka nebyla nervózní a pak už ji, a nejednou, slyšel celý hotel a hosté si říkali, teda, ti dva Portugalci, ti to fakt umějí rozjet, ti si to rozdávají jako kdyby se rok neviděli.

Šla bych přes La Rambu, bude tam už hodně lidí, ale mně to nevadí, zazívá ráno holka. Co tobě? Mně je to jedno, řekne chlápek, mně je dneska všechno jedno, teda pokud budeš se mnou. A kde bych asi byla, opáčí holka, zakousne se do kaki a šťáva jí teče ze rtů stejně jako když ochutnává. Hele, víš že jsem tohle nikdy předtím… nedělal? skočí holka do řeči… ale… no, jak na tohle odpovědět, chci říct kaki, víš, že jsem to vůbec neznal? Nějaký tomel japonský, ty vole, kdo by to jedl. No proto se tomu taky u nás říká kaki, což je vtipný, protože to je latinsky, ale zas je fakt, že tohle ovoce prostě knedlíci nekupujou, no.  Diospyros kaki… to je jak nějaký zvíře… nebo pohlavní choroba, pokračoval chlápek. Seš pitomej, začalo mě svědit, neříkej takový věci. A holka si lehounce podrbala svoji nádhernou úplně holou kundu a spolkla poslední sousto: Nedáme si předtím ještě jedno kafe?