Prosim vás… prosim vás… prosim vás! malá holka zoufale zvedala hlas, prodavačka pomalu obrovskou hlavu a pak štěkla: Co je?
Vypadá s tím igelitovým čepicovým pytlem na hlavě kvůli hygieně jak nějaká vyžraná doktorka z pitevny, napadlo chlápka a mrknul na svoji holku. Ta ale signál nechytla, protože upřeně zírala na holčičku, která k tomu vlašáku do plastové misky ještě něco chtěla říct.
Prosím vás, tišeji, ale důrazně pokračovala malá holka, mohla byste, až to budete balit do toho igelitu – prodavačka se začala nadechovat, aby té malé drzé holce důležitě vysvětlila rozdíl mezi potravinářkou fólií a igelitem, ale než nasála do obrovského hrudníku vzduch (ta musí mít strašně velký kozy, pomyslel si nechtěně chlápek a otřásl se), holčička se rychle opravila – mohla byste, až to budete balit do té fólie – a prodavačka vztekle upustila nabraný vzduch, až proud nadzvedl papírové ubrousky vyskládané na upatlaném plexisklovém pultu – mohla byste, až to budete balit, to dělat tak, abyste tu krabičku omotala tou fólií, ale aby ta krabička pořád byla víčkem vzhůru? Totiž, jak to vždycky motáte jako když se válí knedlík, ten salát v tom lítá jak beton v míchačce, říká tatínek. A slovo tatínek vystřelila tak rychle, až sebou chlápek i holka cukli. Prodavačka chvíli zírala a neříkala nic, chlápek s holkou, překvapeni souvětími, které v tomhle krámě dají dohromady tak tři lidi, jen koukali, až se za nimi probral dědek opřený o nákupní vozík určený dětem a kráknul, tak co bude? ale pak zase odpadl a lahváče v košíku zacinkaly jako když na Vánoce konečně jde Ježíšek.
Ten salát v tom lítá jak beton v míchačce, říká tatínek, a když tu krabičku doma otevře, všechno se tím vlašákem opatlá a oblemcá. A tatínek se pak na mě zlobí a dělá mi ošklivé věci.
A v tu chvíli se holce stojící ve frontě za chlápkem podlomily kolena, v jednom záblesku se jí zjevil obraz, kvůli kterému roky jezdila do Prahy na regresivní hypnózu a následné terapie, obraz, kde jí je tak kolem pěti let, na prázdninách na chalupě u dědy, přijede návštěva a jak je léto a teplo a sedí se a pije se, děti se nechají běhat venku a dospělí se dobře baví. A v černočerném stínu mezi kůlnou a živým plotem klečí cizí chlap u holčičky, která se jen bála jít vyčůrat sama do tmy, stahuje jí kraťásky a bílé kalhotky s modrými malými kvítky, a říká, ukaž, to jsou moc hezký kraťásky, já ti je podržím, ať si je nepočůráš. A pak si sáhne a sahá dál, i když je holčička už dávno hotová a je jí nějak divně a chce zpátky.

Po letech si ho našla, přes starý fotky a nenápadné jemné vyptávání – vyprávěj, mami, vyprávěj, jaký to bylo, když jsme byli malí, a žaludek se jí obracel hluboko, ale máma nic neví – našla si ho a zajela za ním. Otevřela jí ušmudlaná ženská, odbarvená na jedovatou blond a čpící starým cigaretovým kouřem, v zástěře s hnědými fleky a mdlýma očima. Holka ženské ukázala staré fotoalbum a pár zfalšovaných papírů, že dělá projekt rodinných konstelací a potřebuje pro to rozhovory s pamětníky. Jak jsem vám volala, pamatujete? No pamatuju, pomalu řekla ženská a holka nervózně ucítila, že jí instinktivně začíná nevěřit. Ona to o něm tuší, napadlo ji s hrůzou. Mohla bych dostat sklenici vody, prosím vás? Mohla a pojďte dál teda, povolila ženská a uhnula ze dveří. Ale on vám toho asi moc neřekne. Za chvíli holka držela špinavou sklenici od hořčice s vodou, budu to muset vylít do kytek, pomyslela si, ale nakonec nemusela. Když vešla do pokoje, vyřešilo se několik věcí najednou. Sklenice jí vypadla z ruky, odrazila se od prošoupaného vínového koberce a rozbila se až odrazem o roh stolku před puštěnou televizí. A před ní seděl on. Holky obavy, že to nedá, že se něj vrhne a zmlátí ho, vzaly za své. Na kolečkovém křesle vedle gauče se špinavě žlutým přehozem seděl tlustý bledý chlap, z podpaží mu lezly potem slepené rezavé chlupy, zpod děrovaného tílka panděro, z pupku mu koukal nějaký chuchvalec a jedna noha končila nad kolenem. Má těžkou cukrovku a po úraze je ještě blbější než předtím, suše řekla ženská a sebrala ze stolu pokydanou utěrku. Nevím, za co nás pánbůh trestá. Holka zírala na trosku před sebou a neříkala nic. Já vám to říkala, do telefonu, ale vy jste si nedala říct… Holce se zatmělo, až se musela chytnout železných panelákových futer. Ty si nedáš říct… zaslechla dřív víckrát od kluků, když už, už! málem něco bylo a jí se to v poslední chvíli nějak zaseklo a dlouho nevěděla proč. Kvůli tomuhle zmrdovi, řekla si mezi zuby. Cože? chytla ten zvuk ženská, která zatím jen tupě zírala. Nic, rychle řekla holka, tohle nemá cenu. Já vás varovala, vítězoslavně opáčila ženská a vzápětí vyděšeně zmlkla, protože v holce se najednou zvedl všechen nastřádaný vztek a skrývaná bolest a otočila se za ženskou tak prudce, že ji v jednu chvíli málem zabila místo chlapa. Snad abyste šla, couvla ženská a podvědomě hmátla do kapsy pro mobil. Musím uklízet… totiž vařit, opravila se, když se obě automaticky rozhlédly po měsíce nastřádaném bordelu v bytě.

Tak ještě ten sráč z tábora, řekla si holka ve vlaku. Toho si pamatuju. To už jí bylo devět, byla na prvním pionýrském táboře. Malé holky měly paní vedoucí, což byla prostě nějaká ženská, z fabriky, které pionýrák patřil, ženská, která mohla na tři neděle z výroby zmizet, aniž by někomu chyběla. A malé holky měly také svého praktikanta. Šestnáctiletý syn jejich paní vedoucí. Hezký štíhlý kluk, uměl hrát na kytaru a některé malé holky se do něho zamilovaly jakože. Ona ne. A možná právě proto si nejvíc hrál s ní. Ale možná i proto, že byla z holek nejvyšší. Super to bylo na koupálku, což byla betonová díra napuštěná vodou, která na konci léta byla úplně zelená, a byly u ní cedulky Zákaz skákání a Požární nádrž. Všichni blbli ve vodě, praktikant měl i sílu, a tak občas holčičky popadnul a házel do vody, veliká legrace. A večer u ohně, když byla tma, vedoucí unavení prací s mládeží pili pivo, aby doplnili tekutiny, jak říkali a všichni zpívali. Bylo to fajn. Moc fajn. Ale pak kamarádka, se kterou holka byla ve stanu, musela ani ne po týdnu odjet, protože se doma něco stalo. A holka zůstala ve stanu sama. Úplně sama. První noc se bála, navíc kluci pitomí z třetího oddílu se pozdě večer připlížili ji vystrašit. Ale nachytal je praktikant a vyhodil je. Chceš, abych tu chvíli byl? zeptal se. Nechtěla. Tak šel a ona usnula a spala až do ranního budíčku a málem i rozcvičky. Druhý večer se přišel zeptat, jestli se nebojí. Šel úplně potichu, takže ho nikdo neviděl, což holku trochu štvalo, protože ty zamilované holky by jí to děsně záviděly. A přinesl jí nějakou ovocnou šťávu, aby neměla žízeň. Holka se bála napít nějak moc, aby v noci nemusela čůrat, tak si jen cucla, ale on si sedl na protější volnou matraci, mile se usmál, a řekl, že stačí malinko, že to bude dobrý. Protože kurva do píči jeho matka byla nejen vedoucí, ale taky zdravotnice a on se dostal k lékům, vztekle si pomyslela holka. A za totáče na alergii byl jen Diazepam. Léčivo ze skupiny benzodiazepinů tlumící centrální nervovou soustavu, které se užívá ke zklidnění a při úzkosti. Nebo když chceš oblbnout a osahávat holčičky, zaťala holka zuby, až to zabolelo. A tak se tehdy jako malá napila a za chvilku se jí malinko začala motat hlava a ten hezký praktikant si sedl vedle ní a řekl, to bude z toho letního horka, tak se trochu svlíkni. A pak jí tam sahal a sahal na sebe, a rychle hýbal jednou rukou, a druhou jí tam pořád sahal a říkal, že tam dole holky smrdí a holka přesně nevěděla, proč to říká, ale zapamatovala si to navždycky. A on pak najednou párkrát udělal divný zvuk a zacukal sebou a vyndal z ní rychle prsty, vytáhl z kapsy zmuchlaný špinavý kapesník, a po chvíli takovým najednou divným cizím hlasem řekl, už spi a šel pryč.
Tahle story nemá rozuzlení, pomyslela si holka a dál se dívala do ubíhající potemnělé krajiny za oknem vlaku.

A nikdo se ani teď nedozví, jaké ošklivé věci dělá tatínek, když se na holčičku zlobí.