Oskar Lorenz byl střelec německého bombardéru Focke-Wulf Fw 200 Condor, jediný z celé posádky přežil. Když se zasažené komíhající letadlo rozbilo o zem, vypadl z kukaně a neuhořel jako pilot, bombometčík a navigátor.

Jako kluka mě „starej Lorenz“ děsil a zároveň přitahoval – děti nějak lépe zvládají tyhle dvousečné emoce, víš, Gréto. Kupředu nachýlená postava v těžkém koženém kabátě, bez ohledu na letní vedra, kožená letecká kukla, pod ní temná drsná tvář, hrubé rysy pod černým očima.

Jednou jedinkrát jsem nedal pozor a zadíval se na mne – utekl jsem a ani po letech neumím říct, co všechno v tom pohledu bylo. Starej Lorenz nikdy nešel sám, vždycky táhl dvoukolák, do lesa za křížkem prázdný, zpátky proklínaně těžký, naloženými smrkovými poleny ze soušek kradených podél cest a postupem času dál a dál.

Někdy Lorenze nebylo vidět, jen slyšet, když na někoho viditelného jen v jeho divokých očích křičel německé rozkazy, obrazy mysli, zoufalá volání.

Lorenzův zasažený bombardér dopadl na zem, při úderu o zem vyvrhnul prvního střelce, při druhém, již mnohem prudším nárazu se převrátil přes ulomené křídlo a okamžitě začal hořet.

Oskar Lorenz čtyřiadvacetiletý příslušník Wehrmachtu a Luftwaffe nemohl slyšet křik svých kamarádů, v bezvědomí ležel daleko od trosek letadla a praskot a výbuchy i tak ohlušily krajinu kolem.

Ale ta doba, než ho našli, ležícího daleko od zčernalého trupu bombardéru, kde jen na utržené směrovce svítily červeno černo bílé výsostné znaky, ty nekonečně dlouhé chvíle, kdy už probuzený slyšel jen ticho, se Lorenzovi do mysli vpálily navždy.

Nechodíval často kolem našeho domu. Dvoukolák se dřevem nějakou dobu vydržel, zvlášť v létě, kdy na kamnech jen vařil Eintopf. Tím silnější byla ta občasná setkání, byť jen přes plot, mé dětské oči vykukující zpoza rybízových keřů u cesty anebo dokonce – výjimečně a s tím pocitem odvahy a šíleného strachu – na cestě proti sobě, když už nebylo kam uhnout a utéct mi přišlo hloupé a zbabělé. Možná tehdy jsem se poprvé učil překonávat strach.

Ne předtím, kdy se někde v Indickém oceánu utrhla z nebe taková bouře, že kapitán vydal rozkaz vysílat SOS. I když bylo jasné, že jen proto, aby se pak vědělo, kde jsme se všichni utopili. Tříletí kluci nemívají strach z velkých věcí mimo jejich svět. To až později si dokážeme představovat, co strašného by mohlo přijít. V dětství je všechno jinak. Když mi někde v Iráku přejel palec u nohy trap, ani to tak nebolelo. A ten osmahlý doktor byl celkem milý. Osmahlý doktor… měl stejně černé oči jako Oskar Lorenz. Možná v Iráku taky viděl hořet, ropné věže, ohně v malých píckách, i volné otevřené ohně, které si přístavní dělníci ve špinavé divokosti rozdělávali přímo na železné palubě lodi. Lodi, kterou vykládali a nijak jim nevadil pach spálených několikavrstvých nátěrů – loď se totiž natírá pořád, mořská voda se do železa zakusuje sebemenší skulinou, takže ať začnete na přídi nebo na zádi, když dojdete na konec, vrátíte se na začátek a začnete znova. Tak to je.

Trochu jak v životě, protože pod vším tím natíráním loď stejně rezaví a stárne a když jdete znova a znova od zádi k přídi, nikdy to není stejné. Někdy se stárnoucí loď podaří prodat, jako třeba Jiskru v Pireu, ta se pak dobře pojistí a potopí, a někdy se v bouři nebo o skryté útesy v mapách potopí sama.

Nejhorší mi vždycky přišlo, když loď doslouží a skončí obraná o vše jen trochu cenné, holá bezmocná kostra, zlomená, bez kotvy a kormidla. A jen námořníci anebo lidi, kteří mají opravdu fantazii, si dokáží představit všechny ty dlouhé cesty, stání na rejdě daleko od blikajících světel přístavu, strašlivě krátká stání u mola, kdy se strojníci anebo hlídky z palubních ani nedostanou a suchou zem, děsivé bouře, kdy si moře loď nadzvedne a pak zespoda plochý kýl podbije vlnou nachystanou od samého dna, až námořníkům v jídelně cvaknou zuby a v kapitánské kajutě se ze zdi utrhne barometr.

A ta bezvětří, kdy tropické slunce loupe barvu jak nudící se námořník špínu za nehty, a v noci vlny svítící planktonem čeří jen hřbety temných stínů.

Miluju moře. Pár kapek slaný vody v krvi navždycky. Na širém moři, dny plavby od nejbližší pevniny, jsi vždycky sám a vždycky sám sebou. A v horizontu nebe splývá s mořem. Není rozdíl mezi letcem a námořníkem. Viď, Oskare. Už to taky vím, tati.