Nejmenšího pinďoura jsem měl v roce 2001. Tenkrát v Americe spadly ty věžáky a já málem spadnul do Ťažké doliny. No, ťažké by to bolo hlavne pre tých, čo zostali, já bych se válel rozsekanej někde na dolině a vlci by mě roznesli dřív než Horská. Byli jsme tenkrát v Tatrách, Vysokejch, samozřejmě, nízký nás nezajímaj, ani Tatry ani pudy. Jojo, vtip učitele tělocviku, vim. Ten náš šedovlasej na nás na základce řval, pak už ne, protože se mu na termálku pod zámkem utopil žák šesté třídy a tak ho zavřeli.

V Tatrách jsme byli na dovolený nebo co. Ráno švédský stoly, tak jsem samozřejmě sežral co se dalo a bylo to teda skvělý, ale pořád kurva drát 67 kilo. Večeře už nám nosili a jak tam byli stejný paka jako v jednom socio-kapitalistickým pseudo hotelu s debilním názvem v Krkonoších, bezlepkovou dietu řešili tak, že když bylo pečený kuře, tak já tam neměl slaninu. A když jsem řekl, že ke guláši knedlíky fakt ne, zeptali se: rohlik?

No ale bylo to asi na týden, to se dá přežít, i když sestava hostů byla jak vysloužilí olympionici, co na smutek chlastaj, trochu peklo teda. Ale jednou jsme si řekl, že s nima teda půjdu na ty Rysy, ať je trochu změna. Debil, no.

Celou cestu mleli nějaký kokotiny, už ani nevím co, ale k tomu všemu se tvářili hrozně friendly, až jsem pojal podezření, že jsem na nějaký túře černý sanitky a nahoře mě vykuchaj a moje orgány pošlou dolinou do Polska, kde to daj do polystyrenovejch boxů a vysviští to nějakýmu tlustoprdovi se zlatejma zubama co ani neřekne Spasíbo. Samozřejmě nesmysl, bylo teplé zářijové indiánské léto a zkazilo by se to. Takže jsem usoudil, že to je nějaká forma přátelského pomalého přivádění k jedinému Bohu a to mě tak nasralo, že bych snad radši dal to játro. Každopádně už u odpočívadla – lemry líný, ušli jsme sotva deset kiláků – jsem jim řekl, že půjdu pomaleji, protože se mi špatně dýchá. Což byl samozřejmě kec, ale hlavně chyba. Ta nejtlustší osoba s psíma očima se houpavě zvedla z lavičky – takže se třemi zbylými se náhle nevyvážená lavice málem převrátila – a začala drmolit, že mám nějakou roztřesenou auru a moje čakry jsou zpřetrhané. Jediná roztřesená věc teda bylo to sádlo na cestě ke mně a zpřetrhaný jsem si přál mít tak žíly, aby skončilo moje utrpení s těmahle exotama. Naštěstí guru té pánbíčko síla myšlení bohatství duše mimibazar pinda party neměl mozek jen na koordinaci končetin a mletí krávovin, takže vytušil, že mě prostě serou a děsivou vlajkonošku nové naděje stáhnul zpátky a vyrazili dál beze mě.

Což ale způsobilo, že jsem tam najednou stál sám a jak jsem neměl v duchu proti čemu bojovat – a že já kurva pořád proti něčemu bojuju, hlavně proti sobě, že jo – najednou nebyla chuť a jak není chuť, zmizí i síla. Ale kdo by se vracel, sakra. A jak jsem tak čuměl a kolem proudili turisti, padl mi zrak na cedulku s nápisem Only for strong. Ty pičo, Only for strong, no to sem přece já. 195 cenťáků, 67 kilo, odmala hubenej jak plavčík. A ta cedulka byla na železný bombě s plynem, kterýho bylo 30 kilo. A vedle bylo napsáno, že kdo to vynese na Rysy, dostane tam zadarmo čaj a grog. Ty vole, po grogu bych tam chcípnul, pomyslel jsem si. A tím přemýšlení skončilo. Kolem pořád chodili namakaný borci, pipky v sandálech, tlustý cápkové a krásný Slovenky. A tak jsem vzal svůj bágl, hodil ho nahoru na dřevěnou krosnu se železnou bombou, zvedl to – málem jsem se zlomil – hodil to na stůl, vlezl si do toho a vyrazil.

Vyrazil. To je teda kurevskej eufemismus. Vyšel jsem rázně a lehce od odpočívadla – kde totiž zrovna svačily nějaký Miss Polska – ale hned za rohem cesta začala stoupat k horám a já klesat v kolenou a na mysli. Zastavoval jsem se kdykoliv, kdy šlo tu příšernost na zádech – mělo to dohromady jen asi 45 kilo, ale ty vole, já měl jen o 22 víc – kdy šlo tu příšernost na zádech opřít o zídku, pařez, cokoliv. Chcalo ze mě jak z koně. Úplně durch potem. Kolem mě chodili barevně vyladění outdoorově vychytaný kreténi a čuměli na mě docela vyjeveně, a mně to bylo úplně u prdele. Šel jsem si svůj vejlet ve stylu, je to jen v hlavě a když chcípnu, tak aspoň ve stoje, no.

Hele, nebudu už zdržovat. Já jsem to na ty Rysy vynes. Holka za pultem, když se na mě podívala, povídá, tys vynes bombu, co? Chceš čaj a grog? A já na to, chci čaj, chci dva čaje, grog fak ne. A i když jsem vypotil snad tři litry a čaje byl jen litr a v báglu taky pití nic moc, najednou jsem strašně potřeboval chcát a tak jsem se vydal k budce vystrčený nad srázem, kde turistický chcanky a hovna lítaly dolů na dolinu, ale bylo to jedno, protože dolina je veliká a často prší a hlavně to tenkrát nebylo jako dneska, kdy se všichni debilové zvedli od televizí a serou se do přírody, aniž by cokoliv chápali.

A tak jsem do tý budky vlez a škvírama v prknech podlahy viděl ten luft dolů a říkal si to byla prdel, kdyby se to se mnou urvalo a já sletěl dolů v dřevěný sajdkáře, ale pak jsem přestal mudrovat, protože to bylo fakt na hraně a i když jsem si tam sám sebou byl jistej jak dlouho předtím ne, pochcanej jsem přece jen zpátky za tou krásnou holkou za barem jít nechtěl.

A pak se to stalo. To jsem ještě nikdy předtím neviděl. Jestli tím vysílením, nebo nadmořskou výškou, nebo se bál – prostě jsem si musel sednout na prkýnko, protože nebylo co chytit. Ani dvěma prsty. Pinďour k smrti vyděšenej z toho vejletu se stáhnul dovnitř jak šnečí voko a měřil asi centimetr a já tam stál a čuměl a doufal že je to jen dočasný.

No, jak sama víš, kotě, bylo to dočasný. Bohužel kurva, dočasnej byl ale i ten neuvěřitelně silnej pocit, že přesně vím, co dělám a je mi úplně jedno, co si o tom myslí ostatní. Ale popravdě, ono by to ani moc nešlo. Jeden trip není cesta, že jo. Ale sakra dobře si to pamatuju, takže, smysl to mělo. I kdyby jen pro ten pocit štěstí, že jsem to dal, že se lofas vrátil do normy, kdežto já z tý normy a formy zase o kus vyskočil ven. Věčně vyčuhuju… Cože, poklopec?! No ty vole, seš fakt vtipná, děsně těsně.

Dal bych si kafe a čaj, jak po ránu. Nebo cigáro a víno, jak večer a v noci.

Nebo tebe, jako tenkrát.