„Ty kráso!“ vydechla ta holka, která se vyškrábala na kopeček v lese a vůbec jí nevadilo, že má nakřivo triko a ve vlasech větvičky a jehličí. Dívala se dolů pod sebe a pod nohama se jí klikatila a točila puklina jak do pekla.
„No, spíš jsi měla říct ty vráso,“ řekl kluk, když se za ní zadýchaně vyškrábal. „Tak jsme to našli…“
„No, našli“, řekla zase holka a pak jen mlčela a dívala se. „A nevíš, kde se to tady vzalo, jak se se to stalo, proč je to klikatý a…“ – zadívala se pod sebe – „… a nevíš, proč jsme se plahočili lesem, když támhle zespoda sem vede cesta, a dokonce tam vidím nějakou šipku a hele támhle dole na stromě je dokonce nějaká tabule…“
„No, protože tohle je dobrodrůžo,“ zašklebil se přátelsky kluk, ale pak viděl, že ta holka začíná koukat nějak ostře, tak jen řekl: „víš co, pojď se podívat co je na té ceduli.“
„Tak jo,“ řekla holka.
Tak šli.
Cestou sebou sice dvakrát sekli, protože nekoukali na cestu, ale na sebe, ale za chvíli už stáli před cedulí.
„Petrovická vrása,“ přečetl kluk. „Jo, číst umím taky,“ opáčila ta holka. „Navíc jsi mi o ní vykládal asi měsíc. Ale to, že k ní vede pohodlná cesta, to jsi nevěděl… nebo ty jsi to věděl?!“
Ale kluk si četl a tvářil se tak nevinně, že se raději taky otočila k ceduli a četla si:
Petrovická vrása – pověst o jejím vzniku
Před dávnými lety, kdy v údolí Petrovic nebyly cesty, ale jen stezky od zvěře, kroutilo se petrovické údolí stejně jako dnes. Bylo klikaté a dlouhé jako had. Z výšky tak i vypadalo, a když se slunce nebo modré nebe odrazilo v potoce, vypadalo jak hřbet pokrytý hadími šupinami.
A o hadovi je také pověst o vráse.
Když už údolím začali chodit i lidé, nejen zvěř, objevovaly se první cesty. Ono totiž i dnes je petrovické údolí jediné místo, kudy pohodlně projdete, když z Nakléřova chcete jít nebo jet dál, za hranice. Tehdy ale žádné hranice nebyly, jen mezi loukami a lesy. Tak i mezi loukami nad vodárnou a Temným hvozdem, kterému se později začalo říkat Mordgrund.
Do Temného hvozdu, chcete-li Mordgrundu, se nechodilo často. Lidé říkávali, že tam sídlí divoženky, vlasatice, obrovská černá zvěř a kdo ví, možná i hejkal. To jsou samozřejmě jen pohádky pro děti, aby se neztratily v divokém lese.
Co se ale neříkalo a co zrovna byla pravda, bylo to, že v Mordgrundu od pradávna žije okřídlený had. Had, který střeží údolí, had tak obrovský, že celou svojí délkou leží v potoce a v každém odlesku kaluže nebo tůně se odráží jeho jasně modré oko. Had, který neublíží a který hlídá nejen údolí Mordgrundu ale i údolí Olšovského a Petrovického potoka.
Had, který se vynoří z vody a země jen tehdy, když bude krajina ve velké nouzi, aby pomohl. Údolími kolem Petrovic prošly dějiny. Obrazně i doslova, lidé, kteří přicházeli nebo utíkali, vojska, která také přicházela nebo utíkala… Mnohokrát bylo zle, ale za doby lidí nikdy tak, aby se had vynořil. Vždycky si lidé nakonec pomohli navzájem.
Ptáte se, kdy had vylezl a kde se tedy vzala vrása, klikatá jak hadí cesta? Dávno. Nebylo tady ještě ani človíčka, jen divoká zvěř, obrovská černá prasata, jeleni s hřívou jako lev a nebezpečně vyhlížejícím parožím.
A tehdy se to stalo. Odněkud přiletěli obrovští černí ptáci, kteří nebyli podobní ani luňákům, ani jestřábům, měli obrovské modře černé zobáky a ostře žluté oči.
A začali odnášet zvěř, jako by to byly slepice na dvorku. Představte si, jak veliký musí být dravec, který popadne kňoura do pařátů a vznese se s ním k nebi. Jakou sílu musí mít pták, který do zobáku vezme laň a odletí.
A neskončilo to jedním nebo dvěma prasaty, jeleny, nebo laněmi. Z krajiny začala mizet zvěř. A krajina začala plakat. Ono to není poznat, vypadá to, jako že prší, ale ten déšť neustává a je podivně tichý. Je to totiž déšť, kterým se plní potoky a řeky a rybníky a pak je z toho velká vlna, která nese smutek a neštěstí. Když začne plakat krajina, které někdo ubližuje, volá o pomoc.
A zvedala se voda a zvedala se tak vysoko, že to probudilo i hada. Nejdřív se jen lehce pohnul. Dravci vysoko nahoře v nebi zahlédli záblesk. Pak se had zavrtěl víc a voda se zakalila. A pak se podíval nahoru do nebe a uviděl je. Černokřídlí, pomyslel si. Kde se tu vzali v téhle době a krajině? Černokřídlí… znal je a věděl, že jsou silní. A dobře věděl, že oni znají jeho. Jen zapomněli. A jak zapomněli, nenapadlo je ani, že od pradávných časů vyrostl.
Takže když černokřídlí zahlédli druhý záblesk těla nějakého zvířete ve vodě, vrhli se hladově střemhlav dolů do vln. Ale to byla chyba.
Had se zvedl z vln, a hlavou udeřil prvního ptáka, který padl do vln a voda ho odnesla. Křídlem shodil druhého, který klouzal po jeho hřbetu. Třetího smetl prudkým škubnutím těla. Čtvrtého plácl do vody dřív, než stačil přistát. Pátého… ale černokřídlých bylo až příliš. A had dlouho spal a jak spal, trochu ztloustl a ztratil mrštnost a sílu.
Nalétalo na něj stále velké hejno, křídla šuměla jak vítr před zimou a had věděl, že musí použít nejen svoji sílu, ale i chytrost. A začal mrskat koncem ocasu, aby upoutal pozornost černokřídlých. Povedlo se. Ptáci na něj začali nalétávat daleko od jeho hlavy a křídel. A pak had použil léčku, kterou se od něj pak naučili i ostatní hadi a ještěrky – zahodil kus svého ocasu. Zaťal zuby a svaly a mrskající se kus ocasu odpadl od těla a unášela ho voda. A černokřídlí se vrhli do vody a zobáky a drápy se snažili urvat co nejvíc. Ale nešlo to. Hadí kůže je kluzká a pevná a klikatý zmítající se hadí ocas držel pořád pohromadě. Vtom přiletěl největší z černokřídlých. Posadil se na břehu a chvíli pozoroval tu pranici. Pak se vznesl a z výšky v rychlosti zabořil zobák do konce hadího ocasu. Au, řekl si had, který to z dálky pozoroval, i když ho to samozřejmě nebolelo, byl to spíš takový jeho vtip sám pro sebe. A díval se a čekal co bude dál.
Černokřídlý, ten největší a nejsilnější, se vznesl. V zobáku držel obrovský hadí ocas, který už se zmítal míň a míň, a letěl s ním vysoko k nebi.
Tak teď, pomyslel si had dole v potoce. A vtom se to stalo. Hadí ocas v ptačím zobáku sebou prudce škubl, vytrhnul se a řítil se k zemi. Ozvala se obrovská rána, puknutí a kolem velikánského kamene to povalilo stromy. Zkroucený hadí ocas padl přímo doprostřed velké skály a rozpůlil ji ve dví. Skála pukla jak hliněný hrnec a puklina měla přesně ten klikatý tvar, jaký měl hadí ocas, když na ni dopadl.
Rána a zvířený vzduch se vznesly do nebe a obrátily peří černokřídlých jako když psa pohladíte proti srsti. Byli to odvážní letci, ale tam na zemi se stalo něco podivného a děsivého. A tak naklonili křídla a nechali se větrem pomalu odnášet někam k Baltu, tam, kde jantary na dně moře mají barvu jejich očí.
A had? Had jen zamrkal, složil křídla, ulehl do potoka a voda nesoucí drobné kamínky během pár let schovala jeho velké spící a čekající tělo. Jen sem tam, někdy, ve vodě probleskne nebesky modré oko.
„Ty jo…,“ řekla holka. „No ty jo, teda,“ řekl kluk. „Tak to je fakt hustý, to jsem neznal. Jdu se podívat zpátky na vrásu, třeba najdu nějakou šupinu,“ zasmál se už zase vesele na holku a ta se taky usmála a řekla: „Tak jo, tak jdeme.“
A šli.
Petrovická vrása – odborný text
V lesíku u Petrovic, geologicky v oblasti Saxothuringika, konkrétně Krušnohorského krystalinika, můžeme nalézt jeden z nejkrásnějších projevů působení přírodních sil na naše okolí, a sice vrásu. Na tomto geologickém útvaru starém milióny let je možné v malém měřítku pozorovat podobný proces, který se odehrával například ve vrásových pohořích v Alpách nebo v Himálaji.
Petrovická vrása je tvořena horninou, která byla původně granitem (žulou), ale vlivem metamorfních procesů se přeměnila na horninu, kterou před sebou vidíme dnes, a říkáme jí ortorula. Chceme-li horninu pojmenovat přesně, jedná se o drobně až středně zrnitou muskovit-biotitickou ortorulu. Tato hornina vlivem deformace prošla procesem vrásnění, plochy horniny, kterým říkáme foliace, se deformují / zvrásní / zvlní do formy, kterou vidíme dnes. Hlavní roli v tomto procesu hraje působení orientovaného tlaku. Velmi zjednodušeně si lze proces představit na příkladu listu papíru, na který z protilehlých stran zatlačíme, a list papíru se nám zvrásní. Na této lokalitě můžeme pozorovat i cca 60 cm mocnou polohu jemnozrnného černošedého amfibolitu, který je zvrásněn spolu s ortorulou. Plochy zvrásněné foliace jsou strmě ukloněny a můžeme na nich vidět dobře vyvinutou lineaci. Tou rozumíme lineární prvky nacházející se v ploše foliace. Těmito lineárními prvky jsou zde jednak minerály protažené v jednom směru – tato lineace je starší a spojená s vývojem horniny před vrásněním. Druhým a mladším typem, který zde vidíme, je lineace intersekční. Ta je přímo spojena s procesy vrásnění, které utvořily současný tvar horniny. Tato lineace je charakterizovaná lineárními prvky („jakoby čárkami“), které jsou rovněž na plochách foliace a jsou paralelní s osou vrásy (ta je naznačena přerušovanou červenou čarou v obrázku). Relativně turisticky zajímavé je to, že se každý může vrásou doslova procházet. Jednotlivé zvrásněné plochy foliace vytváří jakousi uličku. Právě na stěnách této „uličky“, potažmo na plochách foliace, by měly být viditelné oba druhy lineace popisované výše.
Mgr. Jakub Kryl, Ph.D.
ČGS, Czech Geological Survey, Prague
Institute of Petrology and Structural Geology
Charles University, Faculty of Science
Prague
