V Jízdárně Pražského hradu se ocitnete na konci 80. let dřív, než se podíváte na první plátna.
„Do těch skříněk bych si to nedávala, ony pak občas nejdou odemknout, abyste to tady neměl do zítra, než přijde údržbář, radši si to dejte do šatny“.
V šatně: „Já vám raději dám ten druhý lísteček, ten vypadá líp.“ – dostanete totiž takový ten tenounký čtvercový barevný útržek papíru s číslem, jako z tomboly, s tím rozdílem, že sice ani tady nic nevyhrajete, ale na rozdíl od tomboly ho tady před vámi mělo už fakt hodně návštěvníků – a dokud bude vidět číslo, bude sloužit.
Podobné pravidlo asi platí pro kustody a kustodky, ale ti jsou živí a většinou milí a milé – a potkal jsem mezi nimi i opravdové dámy. Inu, Praha.
Na toaletě jsou sice turnikety – na čárový kód, společná vstupenka se nevyplácí – a protože vysoušeče rukou nefungují, při utírání rukou si hned, jak vezmete do ruky papírovou utěrku, zase vzpomenete na lísteček do šatny – a kruh se uzavře.
A pak vejdete do sálu a tam je Rittstein.
Jděte na něj, fak to kurva stojí za to. Už na to máte čas jen do neděle.
Nebo pak smutně vesele klikejte a koukejte tady.
2020-01-16 blog Modrý Petr
Michael Rittstein – Ve vlnách (Jízdárna Pražského hradu)
