ochromen bolestí necítím nic
mezi zdmi které se přibližují k sobě
jak se vzdaluju blízkým
venku podzim mlha barvy vůně vítr
ve mně bezvětří řezavý tichem
v očích pot a zatnutý zuby
chodím běhat
na krev do posledního dechu
ale srdce pořád drží večer se mu omlouvám
promiň ne tebe to sebe nenávidím
dělám si čaj vařící voda cákne na hřbet ruky ani nesyknu
aspoň něco cítím s jistotou
vrčí lednice bublá topení houká sanitka
s třeskotem lomozivě hučí vlaky
mám chuť se zase rozeběhnout a
skočit na vlak možná jede do Hamburku
očichat si moře
zas na to přijít
že tohle je to vpálený sluncem solí pod kůži
hladinou vpitý do měnících se očí
skočit na vlak možná jede do Berlína
město dřív rozseknutý napůl jako já
spálený jak Drážďany
můj popel dejte napůl pod strom
co jsem zachránil u našeho polozbořeného domu
napůl do větru někde na Baltu
ale když se vám nikam nebude chtít
vyhoďte ho
co s ním
slaný a šedivý jak moře na podzim
ale ta lehkost s níž zmizí ve větru
ach kéž bych tu byl doopravdy sám
jenomže v mojí svobodě jste navždy
a moje samota
je ostřejší než všechny moje nože