Mám si to sundat? Co, proč? Tohle? To už je jedno, ne… teda jo, ne že ne… kurva, já se do všeho vždycky zamotám. Jo, to máš recht, moc mluvíš. Ale jediný, do čeho se teď můžeš zamotat jsou tyhle… a lehce lapne po dechu, jak se natáhne k prstům s červeně nalakovanými nehty, přes kotníky, nahoru pak přes dokonale oholený nohy… jsou tyhle, kurvafix! punčochy, který nosím jak nějaká prvorepubliková prosti… tak, a je po ní… kurva do píči už! hele nebuď sprostá furt, je to sexy jen někdy – a neříkám tím oklikou takový to dementní mluv na mě jako na děvku, který vloží scénáristka do filmovýho dialogu v domnění, že tak se to jako říká, a lehce se přitom otřese, protože si i teď občas vzpomene, co jí vložil do pusy chlápek, co rozhoduje koho vezmou. No rozhodně to bylo menší než hotdog na hlaváku a tam to teda berou hodně hákem, ty vole Praha a její park před hlavákem, změnilo se něco někdy vůbec … ty vole vo čem to zase meleš? No jo, sorry, takže nebuď sprostá, nebo spíš šetři s tím – kdybychom na gaučíku šukali každej den, taky by to rychle ztratilo kouzlo. Taky ti neříkám furt, že jsi jak nějaká … studentka – nekoukej na mě, to už je dávno, ale vtipný je, že ztratit žiletky, budeš do tří dnů jak potem vonící holky eště na začátku devadesátek anebo nějaká černovlasá drsná holka z jihu z přelomu století. Minulýho, jasně. Zrození Ve duše? Haha! pitomče. Pocem.

Hele to je úplně boží – kurva ježiš tohle jsme říkali na základce a tys mě do toho vrátila jak nějakej připitomělej nostalgickej seriál. Je úplně boží jak po tobě ty jemný punčochy kloužou, jak si čerstvě oholená, to je… hele, ty vole, moment, že spolu šukáme je fajn, ale jestli si mi něco neřek tak to vyklop, nebo víš co Kyklop, vole, ten tvůj jednooký had a jeho boží oko, čumí furt jedním směrem. Seš fetišista, jo? Punčochy, jo? A co kdybych ti je takhle… ty vole ty seš teda hodně labilní věšák, drž aspoň rovinu, když už neudržíš plochou dráhu letu, ty ponorková zvadlá raketo. Hele, ty seriále nostalgickej a řek sis někdy proč většina těch našich novejch mladejch už starejch herců – oukej, hereček taky, akorát ty držej hru je mi čtyřicet a dál už ne – hraje jak, já nevím, jak to říct, čumíš na ně a jediný, co funguje, je rozum – óká, říká tohle, aha, ten druhej reaguje takhle, hm, překvapení ty pičo, aha, a první dělá tohle a druhej… prostě se na to nedá koukat kurva. A pak si pustím nějakej co já vim amerika, italijáno, britiš nebo frenč a tam i úplný přicmrndi hrajou jak o život a jako bozi a já se u toho bojim a brečim a směju a prožívám, prostě to žiju, žiju to tam s nima. Posraný Češi ty vole fak už. Co je? Něco jsem řekla? Co je kurva?!

Nevim, asi nic… Akorát jsem si právě uvědomil, že už strašně dlouho žiju stejně posranej život. Podle nějakýho úplně debilního scénáře. „Hlavní jsou příběhy. Důležitý jsou zážitky… A eště acta non verba“, kurva! Kurva kurva kurva. A to si to píšu sám. Kokot starej.

Ty vole jako nebreč. Aspoň si na to přišel ne. Někdo nemá tušení do konce. A ty, pozdě, ale přece. A hele vida veni vidi vici emoce vyplavujou hormony, co. Rozdáme si to? Zas? Tentokrát úplně jinak, viď. Už žádný hry. Prostě to udělej. A mě teda taky, jo.