OGL teda zní spíš jako citoslovce, jako když se někdo moc zhluboka napil nebo se topí – což nakonec někdy jedno může být, OGL zní jako hrdelní pokřik nebo když vás doktor nebo matka nutí kloktat až se vám z toho dere nauzea, orchestra nebo jen voice band, OGL zní seversky a to je dobře, protože Reichenberg je sakra na Severu a Oblastní galerie Liberec, což zní zase soudružsky pitomě jako ROH nebo RVHP, se líně povaluje ve vlnách odlesků z kachlíků bývalých lázní, a i když někdy máme pocit (a někdy sakra oprávněný) že nové mladé umění je jen povrchní žvanění a křivý taneček, jako když plácáš čubičku v chlorované vodě metr od bočního přepadového kanálku a tváříš se u toho jak kraulista na kanálu La Manche, někdy se přece jen skrz všechny ty koncepty a prvoplánové na efekt počítané sračky propálí žhavá srdce a zběsilé duše, jejichž šepot se zaryje pod krátké vlasy jak nehty zaťatý vztekem, bolestí nebo vášní.
Díky za to, OGL.
Ve spodních chodbách, co kdysi byly pod bazénem, chodí místo plavčíků mlčenliví kustodi, bývalí strážci majáků osvícené mysli.
OGL je Oblastní galerie Liberec. Jděte se tam podívat – a budete se tam vracet.
