zavři okno bude bouřka
v šikmině dokonale rovného skla
(je to dneska ještě vůbec sklo?!)
odrazí se vlastní tvář
s rozběhem skočí do paměti
prořídlé ranním rituálem
studená sprcha horký kafe zkouška blízkosti
jedny ádéčka a večer dva na spaní
na bolest to nemá cenu
ta je věčná
ale to ty víš
zavři okno bude bouřka
bude to třískat do okolních střech
jenom nás to zase mine
kurva my už jsme asi všechno prožili
ale v tom lijáku a hřmotu dalo by se křičet
ale proč
když tě nikdo neuslyší
a samotnou tě to přestalo bavit už před lety
zavři to okno prosím tě
fakt bude bouřka
cítím to v kostech a vlhne mi
v odrazu odlesk tváře s očima barvy hladiny
stejně utopenýma v opálený tváři pod černým obočím
malý ruce svírají prosolený bílý okraj lodního okýnka
voní šmírem a barvou
kluzké solí 
dole vlny tlučou do železného boku
až se loď třese víc než ty
ty vlny voní
voní …
to už nezažiješ
pak to práskne někde blízko
někdo vykřikne
vzpomínka se smekne
sjede k okraji a těsnou mezerou u zeleně natřené paluby
do které se nevejde dospělá
sklouzne přepadem
dolů do modře bílé zpěněné brázdy
která se drží boků lodi
jak krajka bledého stehna
klukovská ruka osmahlé dlaně
očima šedýma modrýma zelenýma
díváš se nahoru jak malej pes
věrně s láskou jen to ještě nevíš
a pak
v odrazu záblesk tváře s tmavýma očima 
ty už jsi velkej jak já
jen ještě nejsi mrtvej
viď že ne