Od rána prší. Leje. Kapky mlátí do plechové střechy, crčí přes okraj rezavého okapu, šplíchají rourou někam dolů, hrnou se, jak když odkryješ kámen nad mraveništěm v hlíně, těžce bubnují jak unavení vojáčci, dožadující se laciného drinku, prsty o pult ušmudlaného baru, v přítmí za barem tělo o tělo, nedočkaví jak mladá holka, beznadějně zadýchaní, jak když plaveš proti přílivu.
Na fasádě dole, rozstřílené od války kolem sklepních oken, prosvítají kdysi bílé šipky navádějící do krytu, chodím kolem a někdy si říkám, kdo se se tam dole, kam jsem babičce Elizabeth chodíval pro uhlí a tahal ho pak do pátého patra, kdo se tam dole ve sklepě za náletu schovával a kdo se tam v té tmě marně bránil, když už to bylo navždy prohraný. Uhlí vždycky hrozně prášilo, ale do plechových hranatých uhláků se dobře nakládalo, jeden byl zelený, jeden modrý, úzkou lopatou se špinavou ohmatanou násadou, přinášelo mi to podivné uspokojení, asi že něco funguje, jak má, když jinak to byl konec osmdesátek a socialismu, žlutý zakalený vzduch, a když bouchla kamna, cítil jsi ráno síru na patře.
To nahoře v bytech u střechy žádné šipky nejsou. Není třeba. Když do baráku vlítli Rusáci, německá rodina, co bydlela nahoře, si sama našla směr. Ženy, od vnučky přes matku po babičku, se rozplácly dole před vchodem, jen se mihly v oknech chodby, kde se v průvanu ještě plácaly kousky hadrů po zatemnění, a pak to rychle za sebou jen tak třikrát těžce žuchlo, říkala stará Zárubová z přízemí, když si večer v létě dala pivo na lavičce a měla povídavou. A co holka, spí? ptala se jí občas sousedka, co bydlí o dvě patra výš. Spí, klidně odpověděla Zárubová a lehce si krknula, dala jsem jí dudlík z hadříku, jako to dělávala moje máma a namočila jí ho do rumu. Ona takhle pomalu vycucá malýho panáka a spí jak zabitá. Nebo makový mlíko, to taky zabírá. Pak celá ta famílie nemá být pitomá jak Alík, šeptne mi sousedka z druhého patra, když se Zárubová houpavě odmotá do přízemního bytu: Musím se vyčůrat, hned jsem zpátky! To ani nemusíte, uchechtne se ke mně tiše sousedka, ale pak řekne, tebe to baví, viď? Jo, řeknu prostě, mě tady ty příběhy prostě úplně fascinujou. A taky se ti líbí ta jejich nejstarší, že jo. No, je hezká, dokonce krásná, jenomže já prostě neumím na holky zálibně nebo významně koukat, nebo si něco představovat, když vím, že nedají dohromady souvětí. Rád bych mnohem jednodušeji řekl, že pitomý holky prostě nešukám, i kdyby vypadaly jak bohyně, ale přece jen, sousedka znala babičku, mě zná do malička, a bude mi tykat, dokud tady bude, takže tak. Já si zase pamatuju její malou blonďatou krasobruslařku, kterou jsem občas potkal na chodbě, a teď po letech spolu v létě kecáme u vína dole na lavičce a probíráme život, jeho smysly a nesmysly a říkáme si kurva, soused, co se rád převlíkal za holky, se už nezastaví cestou z hospody, protože jednou v noci napsal, že mu došly síly, a sežral prášky, jak říkala sousedka, u které si předtím dlouho do noci povídal u kuchyňského stolu, spolykal prášky a napsal, že mu došly síly a ať se prosím postaráme o psa. Brečel jsem pak před mladým policajtem, co se přišel vyptat, říkal, jo, já vás chápu, sedl si ke stolu v mé malé kuchyni pracovně obýváku a já měl chuť se ho chytit a říct mu, že mám taky někdy pocit, že mi došly síly.
Prší. Od rána. Pět hodin jako za pět prstů, kruhy pod očima, kopírující křivku obrouček šedomodrých brýlí, v hlavě nezastavitelné myšlenky.
Prší a leje od noci, ráno hřmělo, jako když se ve Vršovicích na dlažbě převrhne tramvaj.
Nahoře na baráku děravým okapem teče na omítku, mokré skvrny po ní pomalu vzlínají jak na prostěradle pod tvým klínem. Osamocené těžké kapky nepravidelně vyťukávají rytmus, jako když mě někdy sevře a cítím, jak tep lítá nahoru dolů jak loď ve štormu, těsně před tím, než se vyhoupne přídí tak vysoko, že odkryje kus dna, který pak podbije obrovská vlna, až malýmu klukovi na kapitánském můstku cvaknou zuby.
Měla by se opravit střecha, řekne moje mladá sousedka a zadívá se nahoru. Dívám se na ní z profilu a říkám, jo měla, mělo by se toho udělat hodně. A v duchu si pomyslím, kurva, a já toho měl udělat ještě víc.
Prší, od rána a dneska už nepřestane. Budeme úplně durch.
