Sedíš si tady jako nějakej kamennej prezident, povídá Réza a podrbala se na boku, až jí levý ňadro poskočilo nahoru a málem vyrovnalo lehkou asymetrii, která se mu od první noci tak líbila, sedíš si tady jako nějakej náčelník u vohně, jako když má slyšení a dělá, že moudře mlčí, ale on spíš drží hubu, protože vůbec neví, co má na to všechno říct a ty pitomější mu to žerou a ty chytřejší čekají až bude čas a do černý noci hodí černý kuličky mocnýho rulíku zlomocnýho… ty vole já si můžu srdce vyrvat a voči vybrečet a ty si tady sedíš jako nějakej král a … spíš jako králík, ustrašenej schoulenej, pomyslel si, vyděšenej k smrti, že by se opravdu zamiloval, že by ztratil samotu, ve který je v jednom okamžiku tak dobře a tak zoufale, vystrašenej, že by se ráno budil vedle někoho a v noci se bál vydávat zvuky ze spaní a musel vařit kafe a chodit na výlety a na nákupy a hlavně musel mluvit a taky musel poslouchat.
A Réza nějak vycítila, že si uvnitř sám pro sebe mluví, sám se sebou zase jen, a poposedla si k němu blíž, na židli zmuchlanej polštář, kterej jí ještě před chvílí strkal pod zadek a roztažený nohy, protože to měla ráda a na vzepjatých nohách se dlouho sama neudržela, tyhle mladý holky dneska, pomyslel si, ale taky při tom myslel na to, že když mu ho zašpiní, bude na tom muset spát a bude to cítit a jiný polštář nemá. Voní ti moje kunda, zeptala se ho jednou, ale ne v posteli, nebo ve sprše, ale v kavárně na maloměstě, na takovém tom podivném výletě, kde ať děláš co děláš, připadáš si starej a bojíš se jít do hospody nebo jen tak s vínem k řece a táhne tě to spíš do nějakýho krámu s kravinama nebo do zastydlý provinční galerie, kde jsou kustodky cítit pivem a visačkami proti molům. Tak voní? zeptala se znova a u vedlejšího stolku dvě dámy s růžovým a modrým přelivem konečně pochopily, že se nepřeslechly, že ta krátkovlasá holka co drze cení bělostný zuby fakt mluví o svojí pochvě – ty vole tohle slovo nenávidím, zmínila se jednou, když si ujasňovali slovník, jsi snad nějaká kudla, abys do mě zajel? – a tak dámy rychle dosrkaly slabou kávu z překapávače a věneček a větrník ani nedojedly, najednou jim přišlo nechutné, jak vyhřezne krém, když se pokoušejí tupou lžičkou – ach německé dezertní vidličky s ostrou hranou, co ukradly Rudé gardy ještě před vysídlením – když se pokoušejí tupou lžičkou ukrojit kus těsta, vyschlého jak jejich těla, okoralého jak vyhořelé duše.
Co je? položila mu Réza tu nejpitomější otázku, co existuje a hned si to uvědomila, tak se nuceně zasmála a rozvalila se na židli a na polštáři. Co je? zeptala se ale vzápětí znova, jenomže to už dávalo smysl, protože on zíral na tmavou skvrnu na bílém sypku, kde v rohu monogram ještě po babičce, sakra promiň, řekla, ale nevyskočila aby to po sobě otřela a osušila, jen se posunula, aby neseděla přímo na tom místě… mokré po chvíli chladne, stejně jako chladneme my, pomyslel si, ale neřekl nic.
Beztak to jsi asi ty, řekla Réza, takhle vzrušená zas nejsem.
Asi tě miluju, řekl on.
