Teď jsem si vzpomněl, jak nás v 90. na hranicích mezi Švýcarskem a Francií prohledávali celníci. Předtím nás totiž na dálnici sebrali policajti, protože sjetej černoch, co nás vezl od Curychu, přejel odbočku a místo aby nás vyhodil směrem na Francii, jel dál na Bern, a když jsme se probudili – my jsme totiž z těch cest byli pořád strašně nevyspalý – takže když jsme se probudili a zjistili to, tak nás nasraně vyhodil přímo u betonový stěny dálnice, kde i jeho málem sejmul kamion a my odtamtud museli rychle zmizet, a jediná šance byla dálnici přeběhnout přes středový svodidla, což teda bylo dost o hubu. No a zrovna když jsme mezi svodidlama čekali, až to půjde, tak v protějším pruhu projeli fízlové a už to bylo. Jen zamávali, ať zůstaneme stát na protějším kraji, což ani nemuseli, stejně nebylo kam jít.

Z Bernu teda znám jen fízlárnu a strach, že nám orazítkujou pasy jako nežádoucím osobám a do Strasbourgu jsme to na oslavy 14. července nestihli. Ale díky tomu jsme pak zase poznali Roberta, ředitele Culture bank, co za dveřma bytu měl skleněnej trezor a v něm nějaký vzácný předměty, na stěně originály obrazů, byl teplej a můj kámoš se mu líbil, tak jsme u něj asi tři dny spali a jedli a pili a chodili na večeře a do buzna barů a bylo to super. Já pak v noci po návratu z města v tom bytě vždycky sežral asi půl kila výborný zmrzliny, na to vypil trochu whisky a s tímhle kolotočem v břiše šel spát. Dodneška nevim jestli s kámošem šukal, ale asi jo.

No ale jak nás sebrali ty celníci. My měli tak porůznu nějakej hašiš myslím, ale už si nejsem jistej, možná to byla jen tráva. A ty celníci po nás chtěli vyklopit bágly a málem nás i svlíkli. Ale k tomu nedošlo kvůli jedný scénce. Já měl takovou jako KPZ, krabičku poslední záchrany. Ta se časem rozpadla na pitomosti a opravdu potřebný kousky a jedno z toho byla mini rolička hajzl papíru, zabalená v igeliťáku a omotaná gumičkou. Kdyby to na mě někde nečekaně přišlo, abych se měl čím utřít, že jo. No a tohle mi našli. A teď to vytáhli z báglu, kde to někde bylo u mytí nebo co já vim a vítězoslavně se ptali: kes k sé? jako co to je? A já, protože na gymplu jsem měl fráninu, akorát jsem se jí moc teda neučil, protože jednak jsem byl blbej, jednak na co ve zkurveným zavřeným ČSSR francouzština, že jo. Tak já jim teda říkám, že to je toaletní papír. A voni jako haha, no jistě a začali to rozbalovat. No ale byl to toaleťák, že jo, rolička, takže motali jak pitomci a motali a na konci domotali a tam nic nebylo. A voni vykulený a trochu nasraný zase: kes k sé? a já jim znova říkám, no toaletní papír ty vole. A koukám na kámoše, jak mu cukaj koutky, a ty celníci nevěděj, co teď s náma. No, nakonec nám řekli ať se pakujem z hranic a my tedy šli na stopa. Já přišel o tu ruličku, ale storka to je dobrá, řek bych.

Teda v Curychu jsme hulili jak nikdy předtím, tam byly normálně coffee shopy jak v Amstru. U jezera, kde jsme spali, ne Curyšskýho, ale někde před městem na periferii, jsme potkali kluka, jeho rodiče zdrhli v 68 a žili tam a ten měl zlámanou hnátu a berle, ale protáhl nás městem a barama a taky Rote Fabrik. To byla opuštěná továrna, kde tenkrát ještě furt stály zelený umaštěný stroje a dělali se tam nějaký pololegální koncerty a na jeden jsme šli. Byl u vstupu teda nějakej problém, já neměl prachy a voni to nemohli pochopit a já jak jsem byl zhulenej, jim asi moc v chápání nepomoh. Co hrálo už nevim, rachot to teda byl jako kráva. Pak jsme si ustlali na trávníku u nějakýho plotu a spali jak zabitý. Mě ráno vzbudilo takový divný křupání, který se opakovalo a když jsem se probral a zved hlavu, viděl jsem nohy a když jsem zved oči, viděl jsem uniformu. Tak jsem se šel podívat vo co de a zjistil jsem, že o kus dál stojí malej stan a u něj maringotka, kde sedí nějací cirkusáci nebo spíš akrobati, ale hlavně, že plot, u kterýho jsme to v noci zhulený zalomili, je kolem dokola nějaký významný policejní budovy v Curychu a to křupání jsou kroky hlídky po štěrkem vysypaný cestičce. To jsme teda dost čuměli. A ta parta u maringotky nám nabídla kafe a výbornej chleba, ve kterým byly ořechy, s máslem a medem a nechali jsme si u nich bágly a šli se podívat do města.

Curych byl plnej překvapení. Jednak se nás na určitejch místech pořád ptali: joint? takže jsme byli pořád dobře naladěný a jednak jsme zjistili, že u jezera v parku se v centru města opalujou nádherný ženský nahoře bez, což po týdnech stopování dvou týpků bylo trochu zrádný.

Vtipný je, že do Rote Fabrik jsem se po letech vrátil úplně jinak, udělali z toho oficiální kulturní centrum, bary, kluby, kino a hospoda, no a v tý hospodě mi kamarádi domluvili výstavu a já tam nakonec skoro všechno prodal a přivez si domů docela slušný prachy. Zpětně to teda byly zvláštní obrazy, možná jak jsem to pořád odkládal, a pak zjistil, že za 14 dní jedeme, takže jsem 14 dní po práci do noci maloval a poslouchal dokola Nicka Cavea a Toma Waitse, byla to taková série naivního umění nebo spíš naivní a nečekaný tvorby.

Každopádně cestou tam nás vyhmátnul celník, já měl z práce půjčený auto, protože svoje jsem předtím rozsekal o strom a nemoh jsem v tom služebáku na hranicích dost rychle najít papíry, tak nás odstavil a zkontroloval a našel basy piva, co jsem měl na vernisáž. Tak nás proclil, ale na dotaz kolik stojí litr českýho piva jsem řek pět korun, tak to bylo laciný. A to pivo všem chutnalo a Loloma, která byla za barem a byla to nádherná holka z Fidži, se na mě smála a já jí dal jednu svoji kresbu, která teď visí někde u ní doma na Fidži. A cestou zpátky jsme zase s tou otřískanou Felicií zabloudili na nějakej malej přechod a německá celnice se nás ptala, jestli vezeme zlato nebo akcie. Ty vole. My měli v kufru akorát krámy z Brocken Hausu, to je takovej sekáč, kde najdeš všechno a jednu z ulice ukradenou popelnici a vona se ptá na zlato. No ale chtěla vidět kufr, tak viděla jen ty krámy a naše špinavý prádlo a asi pochopila, ale v mě stejně hrklo, protože mi došlo, že v kapse košile navrchu mám hašiš, co mi dal švýcarskej exmanžel český kámošky na vernisáži. Naštěstí Němka to vzdala a my jeli.