Povídal mi kdysi známý v hospodě u oběda, jak nás komunisti, přesněji komoušské učitelky ničili a poničily, a jak má poblbané Autority a já jsem zíral, až mi málem vynikající lečo s lilkem vypadlo z pusy, slyšel jsem vlastní slova: ano, průvodčí, učitel, policajt, nádražák, pošťák, úředník – ti všichni v dětských očích cepovaných to nejstupidnější výchovou, byli svatí, extrakt z Mirka Dušína a Julia Fučíka míchnutého Pavkou Korčaginem.

Ale proč to píšu – co vyprávěl můj nejmenovaný známý: Jednou, coby třeťák na základce potřeboval strašně smrkat a neměl kapesník (papírové neexistovaly). Tak se vysmrkal do zmuchláním změkčeného listu ze sešitu, opatrně složila, a dal do lavice.

Ale kráva za katedrou byla vždy ve střehu: „Co to tam máš? Přines to sem!“ a vítězoslavně rozbalovala domnělé … vlastně nevím, co čekala, že to může být. A když se poměrně rychle ve změklém papíře dopracovala k soplu, zaječela: „Růžičko ty si prase!“

A bylo to. Proč mě to pobavilo? Protože i dnes jsou, nejen mezi pedagogy, úředníky, policajty – zkrátka osoby s domnělou mocí – magoři, kteří si myslí, že mají právo vědět, co je v mém zmuchlaném papíře – a když zjistí, že nic nebo narazí na sopla, jako soudružka učitelka, svatým právem a mocí silnějšího trestají nebo hledají jiný důvod ke střelbě.

Ostatně, dobře si pamatuju, jak nám s Imlou na švýcarsko francouzské hranici dva fešáci udělali osobní prohlídku. Tedy chtěli osobní, ale stalo se, po čem rezignovali – když v mém báglu narazili na dávno zapomenutou ruličku toaletního papíru, v igelitu, omotanou gumičkou, vítězně ji pozdvihli a ptali se: „Qu’est-ce que c’est?“ No, toaletní papír, řekl jsem tehdy francouzsky. „Qu’est-ce qu’il dégoise?“, něco zamumlali a jali se rozrolovávat kontraband. Když dorolovali na konec, zmateně se ptali „Qu’est-ce que c’est?“ No, toaletní papír, řekl jsem tehdy francouzsky.

A jeli jsme dál. Ostatně, o tom jsem psal už kdysi na jiném místě blogu.

Zkrátka, magoři jsou všude, vlevo, vpravo – koukněte na předvolební outdoor, nahoře dole – koukněte na parlament nebo na odbory, jen si člověk musí stát si za svým – nad nikým, pod nikým, pěkně rovně a být jak Last Boyscout:: „Vždy připraven!“

A i tohle heslo komouši ukradli. Upřímně.