Teď jsem si vzpomněl, jak jsem kdysi, ještě než jsem pochopil, že víc jak poezie je to stand-up, párkrát něco recitoval na pódiu a pak jen zíral, co se to děje, jak publikum většinově tleská debilním říkankám, vtípkům jak z estrády a porota boduje jak lidová komise.
Ale jednou, jednou v Činoheráku bylo úplný ticho, když jsem řekl o čem a proč jsou Drážďany, a pak je řekl.
No ale o tom jsem mluvit nechtěl. Vzpomněl jsem si na moji předposlední účast, v Hraničáři před lety. Ona první cena v Brně – kde jsem zažil místní jelimany chrochtat blahem, když někdo mluvil a byl z Brna, děcka! – je třicet tisíc, to stojí za akci, že jo.
Takže akce. V Hraničáři byl týpek, z Plzně. Přijel s rodiči z Plzně, protože tam je velká konkurence, kdežto v Ústí je to slabší – což teda je – a je šance vyhrát a postoupit do finále o velké vítězství – a 30 000 Kč. Kluk říkal, že máma má síť obchodů s textilem, tak to spojila s touhle akcí, přes dne buzerovala prodavačky a večer si sedla do sálu hrdě pozorovat syna.
A pointa? Na slam poetry se porota vybírá z diváků. A se soutěžícím klukem přijeli z Plzně oba rodiče – a oba ti sráči se přihlásili do poroty a hlasovali plný počet bodů pro synáčka a minimum pro ostatní. Budiž ke cti chlapce – i když to tedy viděl hned a měl je poslat do prdele okamžitě, že když v druhém kole tihle dva rodiče ohodnotili výkony účinkujících extrémně odlišně a nespravedlivě, kluk se v zákulisí ozval a řekl nám o co jde a nějak se to vyřešilo… nebo ne, už nevím, mně už tenkrát přišla celá slam poetry jako nějaká debilní mutace divadla a fotbalu a bylo mi to napůl jedno. Zpětně mě ale mrzí, že jsem nevylezl na pódium a veřejně na ty dva blbečky neukázal. No, a kluk postoupil a čestně a šťastně soutěžil ve finále. Ale to už je jiný příběh.
