Když jsem si jako malý chlapec hrával s telefonem, který u nás v baráku na maloměstě měla jen sousedka, která bydlela úplně dole, protože její manžel byl domovní důvěrník, hasič, nástěnkář a pomocná stráž veřejné bezpečnosti, stal jsem se nechtěně sabotérem budování socialistické vlasti.

Mě totiž ten přístroj fascinoval. A dnes už si nejsem úplně jist, ale možná jsem byl trochu i zvědav, jak to vypadá uvnitř. Takže když jsem naprázdno s položeným sluchátkem točil ciferníkem – jak jsem tomu kolečku s dírkami a čísly říkal – lehce jsem vždycky zabral směrem nahoru. Teda drželo to jak asfalt na pionýrském kroji, to vám řeknu.

Jednou ale stará Husáková vlítla do dveří předsíně, rozlícená, protože v kočárkárně někdo fixou napsal „Husák je prasák“ a ona byla vytočená nadvakrát, protože i když bylo jasné, že ten kdosi myslel jejího manžela, pana funkcionáře Husáka, starého mlsného kozla, co by holkám nejraději dělal osobní prohlídky, tak ten někdo ale mohl myslet i pana prezidenta Gustáva, súdruhovia!

A já se strašně lekl. A jak jsem se lekl, škubnul jsem a to plexisklové kolečko s dírkama jsem z telefonu urval. Vyjeknul jsem. Husáková na mě zaostřila a pak přepnula pohled na telefonní přístroj a ciferník, který jsem držel v druhé ruce. A i tak pitomé osobě, jako byla stará Husáková, okamžitě došlo, že na výbor ani na bezpečnost se nedovolá a ten protisocialistický nápis na zdi kočárkárny se nevyřeší hned, jak je třeba, aby protistátní živly dostaly co proto.

Tím skončily moje návštěvy a hlídání paní Husákovu. Zas tak moc mě to nemrzelo, palačinky vždycky spálila a smrděla dezinfekcí, kterou jako uklízečka kradla v práci.

Dnes je všechno jinak. Musím říct, že jsem rád, že telefony už nemají podobně zákeřné otvory a i když jsem jich již několik rozbil – buď upadly samy nebo jsem s nimi švihnul o zeď – někdy je to s klienty náročné – přece jen takové to šoupání prstem po displeji je podivně uklidňující. Jistě, může to být věkem, ale i tak si myslím, že kdybyste dali vybrat nějakému tomu mladému manažerskému jelimanovi, který vám čerstvě po škole chce radit, jak máte podnikat – tak si taky spíš vybere to šoupání, než strkání prstů do dírek a otáčení tím zvláštním kolem osudu – nebo štěstí, chcete-li.

Takhle, ona ta technika je mrcha, ne že ne. Jednou mi kreativec poslal poměrně důležitý email, který jsem nějak přehlédl a on hned drze, že mi to snad raději příště vytiskne, přiveze a strčí pod kůlnu u baráku. Jako bych já měl kůlnu! Cha.

Takže za mě, to ajtý je potřebná a důležitá věc. Jen si pořád myslím, že když někdo vyrazí na houby, vybije se mu mobil a on se bez chcíplé GPS a mapy v mobilu nevymotá z lesa a volá si horskou, je to prostě trouba. Ajtý je důležitá věc, ale používat mozek taky není špatný.

A co vám přeji letos?

Abyste víc věřili instinktům. Možná víc srdci, než rozumu.

Doba je napjatá jak telegrafní dráty a ve vzduchu bzučí hmyz a milióny informací. Do čela vás ale častěji trefí čmelák, než skvostná idea nebo velkorysý bankovní příkaz.

Takže, když vám zničehonic klekne mobil, lehne počítač, nebo zůstane stát síť, pomyslete, že je to jen ajtý a jen tiše zaklejte – ono to za čas zase naběhne nebo naskočí.

A my taky, že. Jedeme dál, přece.

Váš pan Modrý, vždy připojen!