náš dům
jediný v ulici
s fasádou rozstřílenou
kolem sklepních oken
Druhá polská armáda na Němce
ke konci války
nebo Rusáci na nás
v časech „Dětem lásku – světu mír!“
zmrdi
a je to jedno
ty díry vypadají stejně
jako když v pubertě
zkazí se dětská pleť
zhrubne hlas
i jazyk
kurvafix
náš dům
jediný v ulici
mám rád za ty roky do posledního patra
do posledního dechu
k babičce na kafe s mámou jako kluk
s cizíma holkama ve tři ráno za pár let
kde se tu bereš
ptám se v rozednění
kde ses tu vzala kurvafix
jen se tiše dívá
ty vole láska
kdo by na to dneska věřil
náš dům
jediný v ulici
se železnou brankou
už drží a zamyká se
i dům
ale někdy přece jen
otevřený
má chuť uvěřit
nechat vejít kohokoliv
i ve tři ráno…
staří nájemníci poumírali
malý holky vyrostly
z kluků jsou pokérovaný borci
ale někdy
zaskřípe branka jako dřív
železný kola vlaků pod okny
po schodech někdo stoupá
nikoho nevidíš
už jsi přece chlap
žádný strachy
už jsi přece chlap
ale někdy
brečet se chce
samotnému pořád stejně
… pravda nepravda – uvědomuju si teď víc jak mlhavá je hranice mezi nimi, ale nebudu brzdit fantazii jen proto, že si někdo rozumný, kdo bere věty doslova a nic víc nevycítí, to přečte jinak a uvěří skutečnosti, která se možná nikdy nestala. Co na tom záleží. Jsme jak těžké kapky deště v letním prachu cest. Vítr si vezme oboje.
