Tak tohle bylo taky poprvé, protáhla se holka, a chlápek ucítil vůni jejího podpaží: Víš, že kari je směs koření? zeptal se holky, která občas ještě pořád nevěřícně mrkla na prostěradlo. Cože? …že kari je směs koření, málokdo to ví, a znamená to v principu, totiž, v principu, chci říct, úplně normálně to znamená – a v tu chvíli ho holka na pár vteřin přestala poslouchat, protože ačkoliv oceňovala, jak vládne jazykem, tyhle jeho pseudointelektuální perfekcionistické vsuvky jí občas lezly na nervy. A navíc jí občas skočil do řeči a ona ztratila nejen nit, ale celý klubko myšlenek a někdy i chuť pokračovat. V mluvení, samozřejmě. Co se ostatního týče, tak to chtěla pořád. Chlápek ale její krátkodobé vypnutí se nepostřehl a pokračoval …znamená to, že kari nikdy není stejný, ale vždycky podle toho, kdo ho namíchá. Ty ale voníš fakt neuvěřitelně a naklonil se k ní a pozvedl jí paži, aby si přivoněl. Už se necukala a neuhýbala jako dřív, nechala ho, uvěřila, že se mu to líbí, i když má malý prsa a není úplně vychrtlá, jako ty hubený vysoký holky, který jí chlápek občas úplně bez zábran ukazoval a říkal, já nevím, jestli nakonec nejsem na kluky, když se mi tak líbí tyhle chlapecký typy. A pak ji objal a políbil, ale ona při tom měla, někde v břiše, tam, kde se povaluje duše, předtím tak dlouho osamělá, pořád zakousnutý řezavý pocit toho tichého hlasu: Ty moc dobře víš, že tohle nikam nevede.
Hele… tiše řekla holka a chlápek si až teď uvědomil, že jí hlavou běží něco úplně jiného, hele, a co bylo poprvé pro tebe? Poprvé mi holka v podpaží jemně voní jako kari, zasmál se chlápek. Ne, já to myslím doopravdy, jen s jemným náznakem úsměvu řekla holka. Co pro tebe se mnou bylo poprvé? A pak si povídali a vyprávěli, o jiných holkách a cizích chlápcích, a počítali, kdy poprvé a pak kolik a kolikrát a smáli se tomu a padala čísla jako devětkrát a jedenáct a čtyřicet dva – a to holka zvedla obočí a chlápek rychle řekl, že to přece je odpověď na základní otázku života, vesmíru a vůbec. Ale holka to nečetla, takže to nechali plavat, což se docela hodilo, protože chlápek jednou za čas zvedl hlavu a nadechoval se, jak kdyby plaval kraula… ale nakonec ho stejně vyhrála holka.
„Po rozchodu jejich rozhovory, ať psané, nebo mluvené, časem, odcizením a s odstupem i novým, často bolestným pohledem na to, co spolu vlastně prožili, postupně řídly stejně, jako jejich setkávání.
Ředili a ředili a ředili, až se jednoho rána probudili a zjistili, že už to nemá vůbec žádnou chuť.
To jejich kdykoliv cokoliv a všechno, všechno, všechno… je pryč.“
(březen 2024)
