blok

šel jsem si zaběhat napsal bych na ledničku kdyby bylo komu a taky jsem spíš utíkal ale kurvafix držím se sám sebe jak dítě matky prosimvás vemte si ho pořád křičí já chci spát no ty vole možná tušil záblesky budoucnosti viď šel jsem si zaběhat a plot vedle cesty u řeky přerůstaly

v lednici se chladí gin tonic k čemu kurva už nikdy nepřijede citrony vyschlý jak ruce od drhnutí vany k čemu kurva už nikdy nepřijede za oknem saze roky se netopí a lokomotivy smrdí naftou tak kde se tu vzaly černý mastný vyškubaný z ran havranů a vran nějaká časová smyčka asi šance začít znova budeš pořád

Sent: Monday, August 22, 2022 12:57 PM Subject: MP - The Professional Dělám to roky, takže profesní i životní zkušenosti mám, přesto jsem znova fascinován, jací nebetyční čuráci s neporazitelným sebevědomím a dokonalými prezentacemi a referencemi mi berou můj drahocenný čas, protože na co sáhnou, to zkurví. Kurva do píči už. Dodělám tohle

Mám si to sundat? Co, proč? Tohle? To už je jedno, ne… teda jo, ne že ne… kurva, já se do všeho vždycky zamotám. Jo, to máš recht, moc mluvíš. Ale jediný, do čeho se teď můžeš zamotat jsou tyhle… a lehce lapne po dechu, jak se natáhne k prstům s červeně nalakovanými nehty,

v super supermarketu chlapi stojí frontu u výkupu flašek: „…nefunguje to – stojí to… mně to už taky nefunguje ale ani nestojí haha!“ rozkašle se ty roky na kombajnu jsou znát navíc cigára jednou shořelo pole ale nepřiznal to ani ženě ani tu holku co byla na brigádě říkala pak že zakopla ale těsně předtím

zavři okno bude bouřka v šikmině dokonale rovného skla (je to dneska ještě vůbec sklo?!) odrazí se vlastní tvář s rozběhem skočí do paměti prořídlé ranním rituálem studená sprcha horký kafe zkouška blízkosti jedny ádéčka a večer dva na spaní na bolest to nemá cenu ta je věčná ale to ty víš zavři okno bude bouřka

pozoruju zlatou linku obvodem podšálku záblesky z výlohy oběžná dráha zrnka cukru kapka kafe výlohou tlumeně duní z mostu Legií přes Národní na Václavák Sparta Sparta Sparta! policajti demonstranti vlastenci v kavárně Slavia ticho dupot neprochází ostrým sklem jen tupé pohledy laciný obrat, vím pozoruju zlatou linku obvodem podšálku mihne se servírka tetování delfína nad klíční kostí

Wernisch má 80 no ty vole to jsme nečekali básníci jsou přece věční a věčnost kurvafix není stařec možná je věčná jen poezie ach zavzdychá upije ze sklenky držené jemně třemi prsty za stopku a celá rozněžnělá nechá v literární kavárně mimořádné spropitné a ta Ukrajinka co tam lítá od rána do večera si koupí

léto vedro pod nízkým stropem se převaluje jak mlíko pomalu nalitý do čaje zas pozorovat mraky … ale kdo by probůh teď pil čaj kdo by se oblíkal když jde spát má zvlhlý záda hned po prvním přerývaném nadechnutí a stejně mi řekne půjčíš mi triko? stydím se no a pak doopravdy zrůžoví údivem

náš dům jediný v ulici s fasádou rozstřílenou kolem sklepních oken Druhá polská armáda na Němce ke konci války nebo Rusáci na nás v časech „Dětem lásku – světu mír!“ zmrdi a je to jedno ty díry vypadají stejně jako když v pubertě zkazí se dětská pleť zhrubne hlas i jazyk kurvafix náš dům jediný v ulici